Václav Klaus byl a je brilantní myslitel, schopný věcem porozumět a své porozumění brilantně formulovat. Lze říci, že je i vynikající řečník. A přece jsem nebyl rád, že se stal prezidentem, a přiznám se, že jsem rád, že už prezidentem není. Možná bych s ním souhlasil častěji než s Václavem Havlem, a přece mi byl Václav Havel bližší.

V těchto dnech se snad většina komentátorů vyjadřuje k působení Václava Klause a já jsem si vědom, že můj příspěvek je jen jedním z mnoha. Tento článek je možná spíše než pokusem o celkové hodnocení pokusem porozumět tomu, proč mi byl Václav Havel bližší, přestože jsem s ním méně souhlasil.

Václav Klaus měl a má v mnohém pravdu. Kritizoval euro v době, kdy z něj bylo mnoho lidí – i mnoho ekonomů – nadšených. Ovšem sám fakt, že euro kritizoval, ničím světoborným není. Václav Klaus ale už v době zavádění eura velmi přesně předpověděl, s jakými riziky je zavádění společné měny spojeno. Následný vývoj mu dal za pravdu.

Ukazuje se, že do značné míry měl pravdu i v kritice "alarmistů", varujících před globálním oteplováním. Snahy omezit globální oteplování se, jak je nyní již zřejmé, míjejí účinkem, ale stačily významným způsobem oslabit konkurenceschopnost Evropy a nemalým způsobem přispět k současné evropské hospodářské krizi. (Samozřejmě netvrdím, že jde o faktor hlavní či dokonce jediný; jde však dle mého názoru o faktor významný.)

Za oprávněný i případný považuji i termín "homosexualismus", kterým označuje určitou ideologii, spjatou s prosazováním "práv" homosexuálů. Nedomnívám se, že Václav Klaus cítí vůči homosexuálům nějakou zášť či nějaký odpor. Skoro bych řekl, že "jsou mu ukradení". Co mu vadí, je zbytečná a zavádějící snaha o předefinování takových zásadních termínů, jako je manželství nebo rodina, kterou tato ideologie prosazuje. I v této věci, stejně jako v mnoha jiných, má Václav Klaus dle mého názoru pravdu.

Proč je mi tedy v mnoha ohledech nesympatický, když s ním v řadě věcí souhlasím?

Nemám důvěru k Václavu Klausovi jako k člověku.

Na Václavu Havlovi mi imponovala nikoli shoda názorů, ale ochota, ba potřeba sám o sobě pochybovat. Jde o určitý postoj k životu a k sobě samotnému, který považuji za velmi zdravý a užitečný. Tento přístup totiž znamená, že člověk má smysl pro humor a dokáže se také sám sobě zasmát. A také – a to je ještě mnohem důležitější – dokáže uznat chybu. Tento postoj umožňuje ještě něco dalšího: pěstovat autentická přátelství.

Václav Klaus je z tohoto hlediska "odsouzen", aby se "přátelil" jen s takovými lidmi, jako je Miloš Zeman nebo Vladimír Putin. Tedy s lidmi, kteří mohou být velmi populární, ale v podstatě jsou to elitáři. Jinak má Václav Klaus v lepším případě přívržence a následovníky, v tom horším nohsledy a pochlebovače. Na naší politické scéně považuje pouze Miloše Zemana za jediného velikána, který se s ním může měřit.

Obávám se, že tím ztrácí především Václav Klaus sám. Na politické scéně má spojence, nikoli skutečné přátele. Ano, přátelé nás mnohdy zdržují a může se stát, že nás někdy zbytečně zpomalí. Nicméně současně jsou pro nás nezbytným korektivem. Zejména v posledních měsících se zdá, že absence tohoto korektivu vedla Václava Klause k několika chybným krokům, z nichž jím udělená amnestie je zřejmě nejvážnější. Ale jak už to bývá, Václav Klaus chybu nepřizná. Zřejmě by mu to připadalo slabošské.

Nejsem a nikdy jsem nebyl přívržencem bývalého amerického prezidenta Billa Clintona. Znal jsem ale některé lidi, kteří se s ním vícekrát osobně setkali. Říkali mi, že jakmile Bill Clinton vstoupil do místnosti, sebeúcta všech přítomných vzrostla. Bill Clinton měl dar pomáhat lidem, aby si uvědomili svou hodnotu. Škoda, že to je usvědčený lhář.

Tento dar měl – byť v menší míře – i Václav Havel. Obávám se, že Václav Klaus vědomě pěstuje "dar" zcela opačný. Dokáže dát lidem pocítit, že jsou naprosté nuly. Týká se to politiků, novinářů i jiných lidí. Vyňati jsou pochopitelně všichni horliví kývalové. Toto pohrdání lidmi samozřejmě nevnímaly miliony prostých lidí, kteří mu – zejména v jeho prvním prezidentském období – dávali důvěru a činili z něj vítěze v žebříčku popularity politiků. Jim se jevil jako velikán. Z hlediska intelektuálního Václav Klaus skutečně velikán je. V mezilidských vztazích je ale až zakrnělý, a čas od času to vyplavalo na povrch. V poslední době snad nejvíce, když po vítězství Miloše Zemana nad Karlem Schwarzenbergem pronesl větu, že "pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí". Tím nasypal sůl do rány nám všem, kdo jsme volili Karla Schwarzenberga – a udělal to naprosto záměrně a vědomě… a zbytečně.

Zmínil jsem řadu věcí, v nichž Klaus měl a má pravdu. Jsou i věci, v nichž se mýlil. Možná bych měl přesněji říci: Věci, které nechtěl vidět. Pohrdání lidmi se snoubilo s pohrdáním zákony a ústavou. Klausovi byli vždy sympatičtí chytří a draví. Proto chválil "hochy z Motoinvestu", proto mu byl sympatický Vít Bárta stejně jako kdysi Viktor Kožený. Chytrost a dravost byla tím, co ho přitahovalo k tak odlišným postavám, jako byla Margaret Tchatcherová a Vladimír Putin. U Margaret Tchatcherové přehlížel její smysl pro fair play, u Vladimíra Putina absenci tohoto smyslu. Empatii k slabším příliš nepěstoval – ať už to byli Gruzínci nebo okradení z H-investu.

Lidé, kteří těžko snášejí negativní vlastnosti Václava Klause, dělají často tu chybu, že neberou dostatečně vážně, co Klaus říká. Ono se ale někdy stává, že pravdu říkají i nesympatičtí a protivní lidé. Přiznám se, že se mi někdy nechtělo některé pravdy říkat, protože je říká i Václav Klaus. U Václava Havla to bylo poněkud jiné – tam jsem neměl problém říkat to, co považuji za správné, přestože to bylo v rozporu s tím, co si myslel Václav Havel. Nikdy jsem neměl pocit, že by mně Václav Havel nebo jeho stoupenci nějak nutili do postoje "buď – anebo". Tento pocit ale mám ze stoupenců Václava Klause. Buď jsi náš, nebo jsi "havlista". Ze mne se ale nikdy žádní "havlisté" udělat "havlistu" nesnažili. Václav Klaus a jeho stoupenci si zřejmě nedovedou představit, že by Václav Klaus mohl být dostatečně veliký, dokud nějak nesníží a neznectí Václava Havla. Václav Klaus se zřejmě nespokojí s jiným typem velikosti, než byla ta Havlova. Škoda.

Někteří lidé žijí v manželství s dokonalým partnerem. Je to partner, který téměř nikdy neudělá chybu, který má téměř vždy pravdu proti druhému, a který opravdu v řadě věcí vyniká. Tato manželství bývají zpravidla nešťastná. Jsme rádi, když neudělá chybu chirurg, který nás operuje, nebo účetní, která má na starosti finance v naší firmě. Ale žít v manželství s dokonalým člověkem, který má neustále navrch, je dosti těžké. Dokonalí lidé jsou často velmi osamocení.

A co prezident? Je spíš jako ten chirurg, nebo jako ten manžel? Nejlepší by bylo, kdyby to byl člověk, který dokonale zvládá svou roli a svůj úřad, ale kdyby to byl i sympaťák, kterého lze mít tak obyčejně lidsky rád. Ale možná toho chci až příliš mnoho…