Pražská Gay Pride si získala pozornost, která určitě překonala očekávání organizátorů, účastníků akce a nejspíš i veřejnosti, která s akcí těchto rozměrů dosud neměla zkušenost a přistupovala k jejím přípravám bez většího zájmu. Velká mediální aktivita, kterou akce posléze vyvolala, však nebyla výsledkem úsilí organizátorů: zasloužily se o ni osoby, jejichž zájem o tuto akci se neočekával, což platí zejména o hlavě státu, která si k vyjádření svého názoru nejen na akci samu symbolicky vybrala vrchol v zemi nejvyšší. Ale ta pozornost médií a posléze i veřejnosti byla ze strany organizátorů akce a jejích účastníků vítaná, což ovšem otevírá jednu z prvních otázek nad problematikou homosexuality v dnešním světě.

Neboť co by dali muži a ženy, které řízením osudu, úradkem Božím či jakousi odchylkou od většinou v přírodě humánní (a ovšem i subhumánní, jak ukazují projevy homosexuálního chování u některých živočišných druhů) obvyklého uspořádání jejich genetických faktorů (laskavý čtenář nechť si sám dosadí, co mu vyhovuje) postihla ona odlišnost v sexuální orientaci, která z nich učinila výraznou menšinu vystavenou v průběhu dějin často krutému pronásledování, co by tedy tito muži a ženy dali v minulosti ještě nedávné za to, aby si svou sexuální orientaci mohli užívat v klidu a bez jakékoliv pozornosti, tedy v onom tehdy jimi velmi pravděpodobně vysněném stupni rovnoprávnosti s námi, kteří se z požitků své sexuální orientace můžeme už odedávna těšit bez rizika perzekuce nebo represe.

Budiž zde připomenuto, že tradice oněch veřejných manifestací homosexuálů, „Gay Parades“, „Gay Pride“ atd. se zrodila 28.6.1970, kdy se k připomenutí 1. výročí událostí známých v dějinách USA jako „Stonewall Inn´s Riots“ konaly v Los Angeles, Chicagu a v New Yorku průvody gayů, lesbiček a transvestitů požadujících pro svou sexuální orientaci toleranci většinové společnosti a jejích orgánů a odstartovaly tak hnutí, které od té doby v mnoha zemích dokázalo změnit ne-li zcela úplně postoje heterosexuální většiny, tak alespoň zákony a předpisy, na základě kterých byli homosexuálové diskriminováni a často i vystavováni různým formám perzekuce. Připomeňme dále, že ani v kolébce demokracie, lidských práv a občanských svobod neměli homosexuálové do těch dob na růžích ustláno: v roce 1950 zařadil US State Department homosexualitu na seznam bezpečnostních rizik pro stát a homosexuálové tak byli vylučováni ze státních služeb a diskriminováni v případě, že se o vstup do státních služeb ucházeli. Byli krom toho podrobováni různým aktům společenské dehonestace, takže se jejich životním zájmem stalo utajování vlastní sexuální identity a s tím i nutnost přijetí pravidel života v komunitě vystavené různým stupňům perzekuce. Tak se i přes svůj často vysoký sociální statut členové této komunity museli spokojovat s prostředím barů a podobných zařízení s pověstí spíše nevalnou, kde se díky tomu, že zde vládla mafie, mohli scházet a navazovat styky s relativně mnohem menším rizikem prozrazení. To byl právě příklad baru Stonewall Inn na Christopher Street v Greenwich Village, kde policejní razie v noci 28.6.1969 odstartovala několik týdnů trvající pouliční konfrontace homosexuálů a jejich stoupenců s policií.

V reakci na brutalitu policejních zákroků se pak – spolu s působením dalších vlivů, kde samozřejmě tím nejsilnějším vlivem bylo současné působení hnutí za rovnoprávnost rasovou – zrodilo hnutí za toleranci homosexuality, které se postupně rozšířilo po Spojených státech a pak i do dalších zemí. V souvislosti s rostoucí podporou pro toleranci homosexuality ve společnosti Spojených států a samozřejmě i v důsledku nových výzkumů v psychiatrii a v psychologii pak v roce 1973 vyškrtla APA – American Psychiatric Association – homosexualitu ze seznamu psychiatrických diagnóz, kam ji v roce 1952 zařadila jako „a sociopathic personality disorder“. APA v roce 1973 prohlásila, že bere na vědomí „the longstanding consensus…that homosexuality per se is a normal and positive variation of human sexual orientation“, a připojila konstatování, že „homosexuality per se is not a mental disorder…“. Není mi známo, zda v popisu svého postoje k homosexualitě připojila APA výraz „per se“z předvídavosti nebo po prvních již zkušenostech s manifestací homosexuality jakožto jakési „přidané hodnoty“ k lidské sexualitě, dnes se však jeho užití v textu z roku 1973 ukazuje jako prozíravé, neboť – alespoň v mé interpretaci – podmiňuje onu tehdejšími homosexuály tolik kýženou toleranci homosexuality většinovou společností stejnou odpovědností v její manifestaci, jaká je v civilizovaných společenstvích již po staletí většinou buď kodifikovaná nebo alespoň očekávaná od příslušníků těchto společenství s orientací heterosexuální.

Domnívám se, že je to právě ta neadekvátní míra manifestace homosexuality, která ve většinové společnosti vede ke kritice akcí typu Gay Pride, homosexuálních olympiád apod., zvláště když se odehrávají na hřištích, kde zápasy o větší míru tolerance vůči homosexuálům již byly vybojovány, což je, jak se mi zdá, i případ České republiky, a to i přes některé signály, které by mohly toto mé tvrzení znejistit, jako např. ono známé varování před rizikem sehnout se na chodbách jednoho z vládních úřadů pro tužku… Jestliže původní ideou těchto shromáždění typu Gay Pride měla být připomínka vybojovaných zápasů za toleranci a snaha vyjádřit solidaritu těm, které ty zápasy teprve čekají a kteří dosud žijí v prostředích, kde jim za jejich homosexuální orientaci hrozí různé typy nebezpečí, pak s postupem času se tato shromáždění stávají stále více soutěží v míře extravagantního (karnevalového?) chování s důrazem na sexualitu a již zde připomenuté manifestace homosexuality jakožto daru či hodnoty přidané k „obyčejné sexualitě“. Tato manifestace homosexuální podoby sexuality se pak díky mediální pozornosti a podpoře vycházející i z prostředí mimo homosexuální komunity šíří jako jakési poselství o existenci větší míry svobody a snad i požitků v této formě lidské sexuality, než jí dává ona forma heterosexuální. Myslím, že by zde bylo proto na místě položit si otázku, zda tento způsob oslavy nikoliv už pouze tolerance homosexuality, nýbrž homosexuality interpretované jakožto dar či výsada, je cestou, kterou by společnosti Západu mohly pomoci homosexuálům tam, kde je chápání homosexuality dosud velmi vzdálené současným západním standardům v její toleranci, např. ve společnostech, kde dominuje striktní aplikace islámských principů v pojetí sexuality, jako je tomu dodnes v některých zemích Blízkého a Středního východu…

Akce typu Gay Pride nebo Gay Parade dnes už přes svou vnější karnevalovou podobu připomínají spíše předvolební akce politických stran, jejichž cílem je s podporou voličů získat převahu v politickém boji, než vzpomínkovou slavnost nebo shromáždění k podpoře těch, co se shromažďovat ještě nemohou, a podobně jako u těch subjektů dnes vstupujících na politická kolbiště i zde se často očekává odpověď na sice ne třeba explicitně vyslovenou, přece však ve vzduchu poletující otázku: s námi a nebo…? Přičemž to „s námi“ zde samozřejmě neznamená očekávání zástupu konvertitů ale spíše podporu vyklízení (nebo dobývání?) dalších prostorů v životě a v uspořádání společnosti, které v oblastech souvisejících s lidskou sexualitou dosud obsazuje její heterosexuálně orientovaná část, ve prospěch homosexuální menšiny – naposledy se tak zřejmě děje v případě institucí manželství a rodiny, to jest nároků homosexuálních párů na možnost uzavírat manželství a vychovávat děti. A právě to jsou témata, na nichž se ukazuje, že zde homosexuálům již nejde o toleranci odlišnosti jejich sexuální orientace, nýbrž o její emancipaci s většinovou orientací heterosexuální.

U instituce manželství, jak je pojímána v prostředí formovaném křesťanstvím, je tou hlavní překážkou pro emancipační úsilí homosexuálů její funkce reprodukční, která je pro křesťany vlastním účelem spojení muže a ženy uzavíraného jako nevypověditelná smlouva před Bohem, kterou se otevírá cesta k vytvoření rodiny jakožto prostředí pro odpovědnou výchovu potomstva. Vzhledem k absenci reprodukční funkce u homosexuálních svazků se tedy nabízí otázka, proč je pro homosexuály v současnosti tak důležitý právě přístup k instituci manželství, když prakticky všechny mimoreprodukční funkce manželského svazku jim může splnit institut registrovaného partnerství, ke kterému již dnes mají přístup ve většině společností liberálních demokracií Západu. Proč vedle sebe nemohou existovat oba typy svazků, to jest tradiční manželství jakožto svazek otevřený možnosti reprodukce a spojení úředně registrované, vedle homosexuálních jedinců otevřené ovšem i jedincům heterosexuálním, kteří z nějakých důvodů nestojí o uzavření manželství, když v obou je vedle formálního uznání sociálního statutu zaručena i stejná právní ochrana jak toho svazku tak i jeho účastníků? Tady podle mého mínění na sebe narážejí a i v budoucnosti budou nutně narážet „emancipační potenciál“ homosexuálních občanů a kapacita heterosexuální většiny ve společnosti pro absorpci jejich emancipačních snah, které opomíjejí jeden zásadní rozdíl odlišující hnutí za emancipaci homosexuálů od např. hnutí za emancipaci rasovou: neboť jestliže spojení homosexuální vylučuje reprodukci páru uzavírajícího svazek, zbavuje se tím nároku na rovnost se spojením heterosexuálním, zatímco pro rovnost rasovou neexistují žádné limity kromě těch, které si uměle a pod vlivem mylných či zvrácených idejí vytvořila vždy pouze část lidstva o těch, kteří se od této části nějakými vnějšími aspekty lišili. Při všem tom současném úpadku tradičních forem a hodnot společenského života, který samozřejmě postihuje i rodinu a manželství, se mi jeví jako nutnost bránit právě manželství jakožto instituci vyhrazenou pro potencialitu reprodukce a žádat proto po homosexuálech, aby při svém zdůrazňování svého práva na toleranci své odlišnosti v orientaci sexuální tolerovali heterosexuální většině exkluzivitu v užívání instituce manželství, kterou si ustavila a udržuje k tomu, aby si zajistila vhodné sociální prostředí k reprodukci a výchově potomstva.

Na oplátku bych se postavil proti opozici vůči snahám homosexuálních párů o adopci dětí: pokud uznáme, že homosexualita není nakažlivou nemocí a že sexuální orientaci nedeterminuje prostředí, v kterém je dítě vychováváno – připouštím však argument o formujícím a zřejmě nezastupitelném významu modelů chování - co pak může bránit tomu dát přednost výchově dítěte v prostředí, které se až na stejnost pohlaví „rodičů“ podobá prostředí, které očekáváme u tradičního modelu rodiny, je-li alternativou prostředí dětského domova nebo podobné instituce mnohdy jen sloužící heterosexuálním rodičům k vyvázání se z odpovědnosti za výchovu potomků? Anebo ještě hůře: je-li pro dítě žijící v některých společnostech dosud alternativou život na ulici s perspektivou buď zneužití zločinem, nebo účasti na kriminálních aktivitách s typickou prognózou pro takový způsob života?

Akce Prague Pride 2011 proběhla bez konfliktů a škod, a bude tedy zřejmě brzy zapomenuta. Karneval skončil, ty otázky by však zapomenuty být neměly, třeba jen proto, že za rok se k nám prý Gay Pride vrátí…

Praha, 15.8.2011