Aféra kolem karikatury Sereny Williamsové dobublává dodnes, třebaže od případu uplynuly dva týdny. Připomenu, že Serena Williamsová je světová tenisová šampionka. Ve finále US Open slovně napadla sudího Carlose Ramose, chovala se jako hovado a své chování pak prohlásila za boj za ženská práva.

V australském Herald Sun otiskli karikaturu od Marka Knighta. Ten Williamsovou zpodobnil, jak skáče vzteky po rozšlapané raketě a sudí Ramos v pozadí říká její soupeřce Naomi Ósaka (nedonutíte mě napsat Ósakaové, ani kdybyste na mě poštvali Serenu Williamsovou): „A nemůžete ji prostě nechat vyhrát?“

Byl oheň na střeše, Knight je na ošklivci za rasismus a sexismus. U nás to v vzbudilo podiv a též odpor. Čtu teď v pátek (den rovnodennosti) článek na iDnes a tam je anketa Považujete Knightovu karikaturu vztekající se Sereny Williamsové za sexistickou a rasistickou? Na 35 837 odpovědí NE připadá 254 odpovědí ANO.

Tak takhle, soudruzi, ten boj za ženská práva a rovnost všech ras nevyhrajeme.

V rádiu jsem ale zaslechl zajímavý postřeh právě na toto téma. Že ten Knight zpodobnil Williamsku způsobem, který musí nutně černochy vytočit, zvláště pak ty americké. Že mají za sebou dlouhé údobí – i po válce Severu proti Jihu – kdy byli zesměšňováni a karikováni ne jako jednotlivci zkarikování si zaslouživší, ale obecně, jako příslušníci celku. Tak mě napadlo, jakpak asi karikaturisté kreslí George Sorose. Přestože jsem se narodil už po válce, přece jen mám pod kůží odpor proti antisemitským kresbám, jak se objevovaly v listu Der Stürmerr, ten hypertrofovaný raťafák neboli klobonos na nich nesměl chybět. Když se tedy dívám na karikatury pana Sorose, kreslíři se hodně snaží se vyhnout stürmerrovskému výrazu. Ne snad, že by malovali Sorose s nosánkem jako knoflík, ale raťafák na kresbě nehraje velkou roli.

To ale jen na okraj, jen na ukázání, že i jevy jednoznačně se jevící mají své zákrutné stránky.

Pětatřicet tisíc hlasů ku dvěma stům padesáti, to je pořádná převaha. Překvapující poměr to není. Výstřelky lidskoprávního aktivismu budí u nás podiv spíš než snahu na napodobení. Už to samo o sobě je divné. Ze sklepa paměti mi vyskočila vzpomínka: ve filmovém žurnálu (promítalo se to před každým filmem, něco jako televizní noviny, vysvětlení později narozeným) ukazovali v závěru coby nechutnou západni kuriozitu obzvlášť zvrhlý tanec zvaný twist. Celý ten týden pak byla kina nabitá (týdeníky se obměňovaly, rozumí se, po týdnu) a lidem stálo za to si koupit lístek, aby mohli pod sedadlem, jen tak nohama, zkoušet ten zvrhlý tanec. No a v sobotu už jel v Radiopaláci twist na plné pecky. Jo, to měl u nás Západ hodně rychlou odezvu.

Jak to, že se to západní aktivistické třeštění u nás nechytá? A že si dokonce, nad některými těmi zvěstmi, říkáme: ještě že tam nebydlíme!

LN, 24.9.2018