Blížící se nový pokus o zvolení veřejného ochránce práv opět povede ke kladení otázek po smyslu této funkce a nárocích na vlastnosti jejího držitele. Souběžně se odehrají silové hry mezi politickými stranami o její obsazení, protože bez ohledu na své vznešené poslání je ombudsman státním úředníkem požívajícím mnoho výsad. Jeho křeslo je měkoučké, neboť jeho držení není spojeno s přímou odpovědností za nepříjemné úkoly. Snadno se může stát příjemnou „trafikou“. Proto přímo láká k obsazení podle klíče stranických zásluh, byť spojení uchazeče s politickou stranou zůstává zamaskováno. Potíž je v tom, že větší část veřejnosti, novináře a politiky nevyjímaje, nemá jasno, co by se mělo skrývat za pojmem „ochrana práv občanů“, jak daleko lze ombudsmana s jeho pravomocemi pustit a jakým osobnostním nárokům má vyhovovat.

Strach z neznáma podporuje lpění na zakonzervování institutu veřejného ochránce práv do podoby, kterou mu dal charismatický Otakar Motejl. Uchazeči a jejich vize o náplni funkce jsou poměřováni svou způsobilostí a ochotou držet se zavedených hranic působnosti, nabídka novot se přijímá s nedůvěrou.

Shrnutím většinového názoru je článek Václava Žáka Ošklivá hra okolo ombudsmana, uveřejněný 30. července 2010 na jeho blogu na serveru Aktuálně.cz. Je ohlédnutím za nedávným nezdařeným pokusem o zvolení veřejného ochránce práv a kritikou příprav vládní koalice na další volbu.

Autor především předkládá svou představu o nárocích, jimž by měl držitel funkce vyhovovat: „Ombudsman chrání osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem. Měla by to být osoba požívající obecné vážnosti, která svou minulou činností předvedla odvahu, nestrannost a ochotu se věnovat obraně práv občanů. Je nabíledni, že by to neměla být osoba výrazně spojená s nějakou politickou stranou.“ Potud lze s obsahem článku souhlasit bez výhrad.

Z minulých kandidátů jeho požadavkům vyhověla pouze Anna Šabatová, v jejíž prospěch uvádí, že je bývalou zástupkyní Otokara Motejla, signatářkou Charty 77, vězněnou v minulém režimu, „s jasným profilem obhájkyně lidských práv. Má levicové postoje, ale je nestranná“. O tom, že se zapletela do „kuřimské kauzy“, v které se podílela na nezákonném pokusu rodiny Mauererových o získání falešné identity „Aničky“ pro Barbaru Škrlovou a že v této souvislosti zneužila svého postavení zástupkyně ombudsmana k zásahu do nezávislosti soudu, se nezmiňuje: kazilo by to hezký obrázek.

Odmítl Ivu Brožovou jako nevolitelnou z formálněprávních důvodů. Nepozastavil se v této souvislosti nad nepřístojným selháním Parlamentu ČR jako orgánu veřejné moci, kterého se dopustil znehodnocením významného právního aktu volby veřejného ochránce práv vědomým připuštěním nevolitelné kandidátky.

Znectil prezidentovu kandidátku Evu Dundáčkovou výkladem o tom, jak se snažila vymoci na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání zákaz natáčení pořadu TV Nova „Výměna manželek“. O řadě jednotlivců a rodin, jimž kandidátka pomohla ve složité životní situaci, autor samozřejmě nemá tušení. „Odstřelil“ bývalou poslankyni na základě zkušenosti z jednoho náhodného setkání, za hlubší zkoumání jejího profilu mu nestála.

Kandidaturu Johna Boka odbyl jako nejhorší ze všech. Podle něj „je ukázkou despektu, který prezident k úřadu ombudsmana chová. Spolek Šalamoun dlouhou dobu předvádí, že aktivity občanské společnosti nemusí mít vždy kladné znaménko. Stačí připomenout, jak se spolek angažoval na straně ministra Němce v kauze katarského prince.“ Prozradil tím na sebe, že patří k nadutcům, pro které je rozsudek Nejvyššího soudu ČR nicotným právním aktem. Ano, spolek Šalamoun stojí v šarvátce kolem kauzy „katarského prince“ na straně Pavla Němce, protože na jeho straně stojí zákon. V právním státě by to byl důvod k ukončení hloupých debat. V Absurdistánu budou mluvkové typu Václava Žáka a dalších, jemu podobných, donekonečna nadřazovat svou ješitnost a zmatené právní představy nad soudní rozhodnutí. Z jeho poznámky je zřejmé, že by mu prospěla trocha právnické osvěty, i když si dovolil udělovat lekce z práva Evě Dundáčkové.

Ostatně „kauza katarského prince“ není jedinou a dokonce nejrozsáhlejší záležitostí, kterou se Šalamoun zabývá, ale o tom Václav Žák nic neví nebo vědět nechce. Šalamoun je např. od samého počátku zastáncem přesvědčení o protiprávnosti zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. V této souvislosti podal řadu podnětů ke stížnosti ministra pro porušení zákona, návrhů na kárné řízení s pachateli a nakonec i trestní oznámení proti nim. Dnes již přiznal i premiér, že došlo k politické manipulaci s trestním řízením, čímž nepřímo uznal opodstatněnost znepokojení Šalamouna.

Mimo to existují snad již stovky jednotlivých případů vystoupení na ochranu základních práv účastníků trestního řízení, z nichž některé spasily chráněnce Šalamouna před uvězněním bez viny.

Zejména Václav Žák přehlédl úlohu Johna Boka přímo při nezdařené volbě veřejného ochránce práv. Je nezadatelným právem občanů naší vlasti, aby jejich vrcholní představitelé byli voleni v podmínkách přísného dodržování zákonů. Této podmínce volba veřejného ochránce práv dne 9. července 2010 neodpovídala, protože Parlament jí vědomě nedbal. Ze sedmi uchazečů o zvolení jediný John Bok, s vědomím, že mu to nevynese zvolení, se postavil na odpor pohrdání právem, které při té příležitosti Parlament ČR předvedl. Oslovil vedení obou komor a všechny poslance upozorněním na nevolitelnost Ivy Brožové. Jeho podání prozrazují nejméně tolik právnické erudice, jakou by se možná mohl pochlubit Václav Žák. Až byla ostuda dokonána neúspěchem pokusu o provedení nezákonné volby, John Bok podal ještě ústavní stížnost, která čeká u soudu na projednání. Není pochyb o tom, že nebýt jeho bubnování na poplach, poslanci by šli hlasovat jako tupé ovce hnané politickými pleticháři v čele poslaneckých klubů, a mohlo by se stát, že by volba veřejného ochránce práv byla znevážena zvolením nevolitelné Ivy Brožové.

Jako jediný ze sedmi uchazečů se John Bok projevil jako ochránce práv konající na slušné profesionální úrovni a navíc bez naděje na vlastní prospěch.

Výsledné vyznění Žákova článku je pesimistické: vládní koalice nehodlá nechat příští volbu veřejného ochránce práv náhodě a organizuje se za účelem jednotného postupu při další volbě. Zcela proti logice věci tak zabrání zvolení ombudsmana, který by byl svým myšlením nezávislý na koaliční politice. Sdílím autorovu nevoli a do budoucna vidím jediné řešení: prosazení přímé volby veřejného ochránce práv všelidovým hlasováním.

Ovšem Žákova nespokojenost se vztahuje pouze k možnosti zvolení jednotného koaličního kandidáta. Nereptal by, pokud by byla naděje na zvolení Anny Šabatové, která je stejně krotkou představitelkou establishmentu jako Eva Dundáčková, Iva Brožová, Jitka Seitlová nebo Daniela Kovářová. Jeho pokrytectví se projevuje v tom, že by mu vadilo zvolení skutečně nezávislého a neřiditelného Johna Boka nebo kohokoli jemu podobného.

Pesimistické je i jeho zjištění, že již asi nikdy nebudeme mít dalšího Otakara Motejla. Tento postesk nesdílím. Otakar Motejl se zasloužil o to, že se veřejnost přinejmenším smířila s existencí „dalšího baráku plného zbytečných úředníků“ (hádanka: kdo přibližně takto kdysi označil institut veřejného ochránce práv před jeho zřízením?), i když o jeho poslání má stále jen matné představy. Vtiskl mu tvář důstojné instituce, která do ničeho příliš nemluví, nikomu nevadí ani nepřekáží, ale přesto požívá obecnou vážnost. Přispívá k tomu, že vnějškově vypadáme jako stát „evropského střihu“. Na tom ale nelze ustrnout.

Instituce, která zůstala stát na dosaženém stupni vývoje, začíná odumírat. O užitečnosti zachování institutu veřejného ochránce práv jako bezzubé organizace, zabývající se např. poškozováním práv občanů nečinností České obchodní inspekce ve věci prodeje ojetých automobilů s přetočenými tachometry, lze pochybovat. Denně dochází k různým případům poškozování práva na ochranu zdraví, na soukromí, na pokojné užívání majetku, na osobní důstojnost, na zacházení s občany při jednání s úřady podle zákonných procesních pravidel, ale k zákrokům veřejného ochránce práv proti takovým jevům dochází jen vzácně. Budoucí ombudsman by měl využít své pravomoci nadoraz a usilovat o jejich rozšíření. Měl by být viditelně přítomen všude, kde se lidem děje křivda. Pohled na obsah funkce veřejného ochránce práv a osobnostní profil jejího nositele je třeba „odžákovat“.

Autor je člen spolku Šalamoun