Po lednovém kongresu ODS, kdy do předsednictva nebyla zvolena paní Alexandra Udženija, ač neměla protikandidáta, se objevila logicky otázka, proč se žena nedostala do vedení. Sama kandidátka, která nebyla zvolená, to komentovala slovy: „Gender v ODS neřešíme.“ Předseda Petr Fiala řekl: „Netuším, proč ve vedení není žena. Nepřikládám tomu velkou váhu.“ Později dodal: „Měli jsme ve vedení dvě ženy a nikdo nás nechválil.“

Všechna tato vyjádření prozrazují na ODS poškozený genetický kód strany: Vyloučení žen z rozhodujících míst ve společnosti je evidentní projev neevropské kultury stejně jako skutečnost, že za dodržování takové samozřejmé zásady by mělo být nějaké společenství chváleno. Přece řidiče v Evropě za to, že jezdí vpravo, taky nechválíme.

Píši ale o tom proto, že na rozdíly mezi myšlení muže a ženy přesvědčivě poukázala nedávno zemřelá Madla Vaculíková v knize Pavla Kosatíka Já jsem oves.

O vztahu s Ludvíkem Vaculíkem řekla: „Neměli jsme skoro spory o výchovu dětí, o peníze, o nic, o čem se manželé nejčastěji hádají. Pořád jsme se dohadovali o politice. Ale strašně, protože Vaculík šel na všechno rozumem, kdežto já spíš intuicí. Myslím, že je o něco slabší v odhadování lidí. Tolik je nepozná. Umí je dobře interpretovat, napodobit jejich řeč, gesta. Ale motivy, proč něco říkají, tak jak to říkají, nad tím on nepřemýšlí.“

Ludvík Vaculík vždy ženě oponoval s tím, že bez důkazů někoho bránila či odsuzovala. Věřil lidem nahoře: myslel si, že musí vědět, proč a jak rozhodují. Domníval se zřejmě, že všichni lidé musí sledovat nějaký vyšší zájem, a vůbec si nepřipouštěl, že by mohli myslet jen na sebe. Kvůli tomu se doma hádali i na počátku padesátých let, kdy probíhal proces s Rudolfem Slánským. Paní Vaculíkové od počátku bylo jasné, že na těch lidech je páchán zločin, a jak sama říkala, již po roce 1945 dost přesně tušila, co s komunisty nastane, když viděla, k jakým dochází manipulacím. Vaculík na počátku skoro všemu věřil.

Na otázku, proč tomu tak bylo, paní Vaculíková odpověděla: „Protože by musel změnit povahu, která ho mezi komunisty přivedla, a zapomenout vzpomínky na mládí, na roky, kdy prožil nejlepší období svého života. Proto se tolik bývalých komunistů dokázalo rozejít se svou minulostí jen zčásti.“

A tuto pravdu, která se těžko dokazuje, vycítila paní Madla Vaculíková intuicí a nejspíš stejně platí nejen o komunistech, ale i o členech ODS skoro po třiceti letech jako o příslušnících první politické strany založené brzy po roce 1989: Tam se první žena, Miroslava Němcová, v předsednictvu objevila až po devíti letech a vydržela tam jen dva roky. Proto absence žen v ODS skoro nikomu nevadí, ač právě intuice, kterou by tam ženy mohly přinést, by jim mohla pomoci opustit stará dogmata. Třeba boj proti euru, s kterým většina jejich možných příznivců již léta obchoduje a na převodech prodělává.

Každý restart se musí přizpůsobit změnám ve společnosti a nedržet se blábolu o návratu ke kořenům, jako rostliny, živočichové a zvířata se musí přizpůsobit změnám počasí, jinak živoří a zahynou.

(Psáno pro ČRo Plus)