29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Odraz od morálního dna?

13.11.2013

Po celých třiadvacet let od "sametu" jsem měl pocit, že český národ je morálně stále lhostejnější. Zdálo se mi, že by bylo možno oprávněně hovořit o "morálním nihilismu". Ošklivými "květy" tohoto nihilismu byla kupříkladu věta jednoho obviněného, leč neodsouzeného tuneláře: "Doufám, že soud bude posuzovat legalitu, nikoli morálnost mého počínání." Ten člověk se ani nesnažil tvářit morálně; podle něj bylo vše v pořádku, pokud nemohl být podle stávajících zákonů odsouzen. Ze stejného soudku bylo vyjádření bývalého pražského státního zástupce Vlastimila Rampuly o nyní souzené (a ve Švýcarsku již odsouzené) privatizaci Mostecké uhelné: "Jednání manažerů bylo sice nemorální, ale nikoli protizákonné." (Uvědomuji si, že patrně necituji doslovně; jsem si však jist, že jsem nezkreslil smysl toho, co bylo řečeno.)

Politici tento morální nihilismus vesměs posilovali. Proto se nedostalo žádné výrazné podpory Petru Pithartovi, když coby předseda české vlády ohlásil v roce 1991 pokus o korupci. To, co se jevilo a jeví jako naprosto jasný případ nabídky úplatku, dva soudy odmítly odsoudit a až třetí uložil pachateli (řediteli Agrobanky Janu Královi) v roce 1995 podmíněný trest. Nepoctivci již tehdy dostali jasný signál, že se podobných praktik nemusejí příliš obávat. V devadesátých letech se vesele tunelovalo, protože měl-li být někdo za tunelování odsouzen, bylo nutno mu prokázat, že šlo od počátku o úmysl a nikoli o nepovedený podnikatelský záměr. Úmysl je ovšem kategorie subjektivní – na rozdíl od skutečnosti, že někdo byl okraden nebo podveden. Nelze se tedy divit údivu Petra Smetky, který byl odsouzen za vytunelování H-Systému: Tento muž byl svědkem, jak jiní vesele a beztrestně tunelují, a nedokázal pochopit, že najednou má jít sedět za něco, co jiným procházelo.

V devadesátých a nultých letech se čeští publicisté pozastavovali nad "zpátečnictvím" amerických voličů, kterým velmi záleží na tom, zda prezident, senátor, kongresman či guvernér má či nemá milenku a zda vede či nevede spořádaný rodinný život. Češi byli hrdí na to, že jim je to jedno. Tato lhostejnost jim ještě navíc dodávala hřejivý pocit, že jsou vysoce tolerantní. Když jsem se snažil ve svých článcích upozorňovat na to, že pokud někdo obelhává své nejbližší, bude patrně obelhávat i ty vzdálenější, tedy ty, jimž má sloužit a jež má zastupovat, narážel jsem na námitku, že politická dovednost a spořádanost v osobním životě spolu nijak nesouvisí.

Proto byli Češi ochotni tolerovat "recyklaci manželek", kterou shodně předvedli jak Mirek Topolánek, tak Jiří Paroubek, a k nimž se nyní přidal i poslední pravicový premiér Petr Nečas.

A hle, v poslední době se něco děje. Jihomoravský hejtman a druhý muž sociální demokracie Michal Hašek byl přistižen při blatantní lži, a zřejmě mu to politicky zlomí vaz. Patrně jsme narazili na určité morální dno, a lidé, kterým na morálce doposavad příliš nezáleželo, si řekli, že čeho je moc, toho je příliš.

Pokud jde o morálku, můžeme rozlišovat tři základní roviny. První rovinou je cosi, co bychom mohli nazvat "teorií" morálky. Sem patří zdůvodňování, proč je něco morální či nemorální. Jsem přesvědčen, že morálka je hluboce zakotvena ve světonázoru a bytostně souvisí s vírou.

Druhou rovinou je rovina legislativy a justice. Mohou být činy – např. manželská nevěra – které jsou nemorální, nicméně nikoli trestné. A dokonce mohou být i činy, které jsou vysoce morální, přestože jsou trestné. (Takovým činem je kupříkladu překročení povolené rychlosti, pokud řidič veze těžce zraněného člověka do nejbližší nemocnice. Podobných případů se každoročně může stát celá řada.)

Třetí rovinou je pak to, co většinová společnost považuje za přijatelné a co již ne.

Mluvit o morálce je svým způsobem nebezpečné. Jedna věc, která sklízí všeobecný odsudek, je pokrytectví. To, že všichni snad téměř instinktivně pokrytectví odsuzujeme, je v zásadě správné. Měli bychom si ale všimnout jedné závažné skutečnosti: Pokrytcem může být vlastně pouze ten, kdo se k určité morálce hlásí. Toho, kdo ani teoreticky žádná pravidla nedodržuje, z pokrytectví vinit nemůžete. A tak se jako pokrytecká jeví nejčastěji církev, protože ta se k morálce otevřeně hlásí. Má to i politické dopady. Jsem přesvědčen, že před oním tříletým obdobím, které strávila KDU-ČSL mimo parlament, byla tato strana souzena mnohem přísněji než jiné politické strany, a to právě proto, že byla obecně považována za křesťanskou.

Když o morálce nebudete mluvit, nejste v nebezpečí, že si naběhnete. Jakmile o ní mluvit začnete, můžete si být celkem jisti, že brzy se někdo pokusí usvědčit vás z nedůslednosti v lepším případě a z pokrytectví v tom horším.

Na druhé straně, když o ní nebudeme mluvit, nemůžeme čekat, že lidé jaksi sami od sebe začnou instinktivně jednat morálně. Jsem přesvědčen, že pokud morálku – a především to, na čem je založena – vyloučíme z politického diskurzu, bude na oné praktické rovině neustále upadat.

Nemyslím si, že by teorii morálky měli rozvíjet a pěstovat právě politici. Ti jsou důležití v jiné poloze: Měli by jít příkladem. Jsem hluboce přesvědčen, že pro národ je velmi dobré, má-li vzory hodné následování. To jistě neznamená, že své vzory následovat bude – ilustrací může být již zmiňovaný Petr Pithart. Nemyslím si, že měl vždycky pravdu; byly věci, v nichž jsem s ním srdečně nesouhlasil. Považuji ho ale za člověka vysoké osobní integrity – člověka neúplatného, člověka, který nelze a nekuje pikle. Nezdá se mi ovšem, že by český národ tyto jeho rysy nějak většinově oceňoval.

V současném sporu uvnitř ČSSD mnozí z nás jaksi instinktivně stáli na straně Bohuslava Sobotky, přestože jsme ho nikdy nevolili a přestože s jeho názory nesouhlasíme. Měli jsme ale právem pocit, že čelí intrikám a nepoctivosti, která zamořuje nejen ČSSD, ale druhotně celou naši politiku. Mnozí jsme toho názoru, že to, jakým způsobem vedl politický boj Michal Hašek, už je jednoduše za hranou a je to naprosto nepřijatelné.

Možná nastupuje nový trend – trend slušnějšího chování v politice. Možná si mnozí uvědomili, že morálka není něco, vůči čemu mohou zůstat zcela lhostejní. Chceme-li ale být pokojnější, přátelštější a méně naštvanou společností, čeká nás ještě dlouhý pochod. A dobré vzory by se na tuto cestu jistě velmi hodily.