V době omezení plynoucí z nouzového stavu ať již byla, či nebyla vyhlášena v souladu s platným právem a ať již byla, nebo nebyla efektivní, rozhodně dala každému občanovi příležitost zodpovědět otázku: jednám tak proto, že to je potřebné a správné, nebo jen proto, že mi to stát, prostřednictvím zákonů a nařízení, ukládá?Četl jsem nedávno, že „zákazů a nařízení již mají lidé plné zuby“. To lze pochopit. Ale kolikrát nás napadlo, že bychom některé věci, které nám byly nařízeny, dělali i bez těchto nařízení?
Několikrát byl v médiích zmiňován „švédský model“ boje s koronavirem, spočívající v podstatě z neukládání povinností a neomezování běžného života, neboť mnohé z toho, co by mohlo být nařízeno, společnost dobrovolně dávno akceptuje. Nevím, jak je tomu ve skutečnosti, ale je mi sympatický výrok švédského premiéra o tom, že „všichni musíme převzít odpovědnost“.
Nežilo by se nám lépe, kdybychom ne pod hrozbou pokut a sankcí, ale z pocitu obecné užitečnosti chránili systém, ve kterém žijeme? Nejde třeba jen např. o odstup mezi osobami při čekání na cokoliv, který je prý ve Švédsku samozřejmostí, ale i o věci mnohem závažnější. Pokud je dnes „nařízeno“ starostům, aby zajistili nezbytné potřeby pro osoby starší 70 let, které tak nemohou samy učinit, nemělo by toto být samozřejmé i bez nařízení?
Opravdu bylo třeba až nouzového stavu, abychom přijali opatření v situaci, kdy lidé přicházejí o bydlení jen proto, že si nájem nemohou zaplatit? Když např. Praha je bez akceptovatelného důvodu jedním z nejdražších měst světa? A je tedy opravdu třeba až výjimečného stavu k tomu, aby byl regulován nájem?
Je třeba nouzového stavu, aby bylo stanoveno, že otcové mohou k porodu jen za „určitých podmínek“? Nemělo by být samozřejmé, že tomu tak je vždy? Copak až za nouzového stavu si uvědomujeme, že nám roste počet nekvalifikovaných osob, pro které v budoucnu bude obtížné najít zaměstnání? Když se tímto problémem „zabývají“ stovky neziskovek, vládních výborů a agentur, zjevně bez výsledku?
Opravdu by bylo zapotřebí volat policii, když soused nemá roušku, kdyby bylo ve společnosti samozřejmé chování nejen podle nařízení, ale i s ohledem na dobrovolně a vědomě přijatou odpovědnost?
A nebylo by třeba tolika traktátů o omezování svobody, pokud bychom akceptovali, že je nejen vymahatelné právo, ale také „právo“, které sice není vymahatelné, ale činí lidskou společnost snesitelnou? Pro všechny, a ne jen pro některé.
Málokdy jsem slyšel tolik úvah o tom, na co všechno máme právo, jako v těchto dnech. Obecně soudíme, že mladí lidé mají svá práva, senioři mají právo… živnostník má přece právo… děti mají svá práva… Jistě, ale kdy jsme naposledy tak vehementně zdůrazňovali, že také občané, děti, mladiství, podnikatelé, senioři mají své povinnosti? Kolik toho ve svém denním životě činíme jen proto, že to je třeba zdvořilé, ohleduplné, potřebné ne pro nás, ale pro druhé?
Nejde zde o kázání o stavu obecné morálky, ale o podobu naší budoucí společnosti zejména za očekávatelné situace, kdy takovýto „nouzový stav“ asi nebyl vyhlašován naposled. Nepromeškali jsme příležitost?
Právo, 29.4.2020
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je ombudsman