Už několik dní na nás média i sociální sítě chrlí výjevy z tzv. protirasistických demonstrací a happeningů, které lze v kostce zhustit do jednoho jediného motivu: přijetí nezasloužené viny.

Vidíme obrázky vojáků, policistů, politiků i běžných občanů, jak na ulici klečí, líbají nohy aktivistům hnutí Black Lives Matter, projevují exaltovanou lítost, pláčí, omlouvají se a vzdávají se. U vojáků a policistů je to zvláště hrozivé. Při pohledu na takové výjevy lze velmi snadno propadnout naprosté skepsi a zoufalství: společnost, která sama sebe takto morálně odsuzuje, je krůček od naprostého rozvratu. A je připravena na to, aby ji převálcovala jiná kultura, která je více přesvědčena o své civilizační a kulturní převaze.

Jenomže ono to asi bude trochu jinak. Všechny obrázky, kterými nás zásobují média a k nimž máme s pomocí různých intelektuálních a kulturních autorit zaujmout „správný politický postoj“, jsou jedno velké fake news.

Má nás to zdeptat. Nás, kteří odmítáme přijmout nezaslouženou vinu.

Klečící libtardi (a to je v zásadě ten nejpřesnější výraz - liberální retartd; liberální ve smyslu levicový, či progresivně levicový), to je velké mediální téma! Jsou to miláčci médií a sociálních sítí! Uměle protežovaní věrozvěstové egalitářství, altruismu, iracionality, ale především, a to je potřeba si uvědomit, rasismu. Toho rasismu, který pro západní kulturu představuje skutečně smrtelné nebezpečí. Je totiž podporovaný médii, univerzitami, kulturními a intelektuálními veličinami, a nakonec i politiky.

Ve skutečnosti? Duševní mrzáci, kteří shrbeně a se sklopenýma očima přijímají „bílou vinu“, cítí se přitom jako ti nejspravedlivější ze spravedlivých a svůj postoj vnucují celé společnosti jako morální imperativ. Sebevražedný morální imperativ, sluší se dodat. Jako všichni altruisté spatřují dobro v tom, co je v principu neslučitelné s lidským životem.

Jsem přesvědčen, že je to mediální virtuální realita. Těch morálních trpaslíků je ve skutečnosti jen malá menšina. Dokáží hlasitě křičet a mají k dispozici mediální megafony. Ale to nás nesmí mýlit. Nepropadejme skepsi. Naprostá většina lidí takto nesmýšlí. Jsou však zmatení.

Tragédie mlčící většiny spočívá v tom, že i když někde v myšlenkách tuší zvrácenost takových demonstrací poníženosti a odevzdanosti, nemá morální jistotu, aby je mohla kategoricky odmítnout a odsoudit. Je totiž vystavena dlouhodobému působení stejných myšlenek, jaké tvoří základy hnutí jako je např. Black Lives Matters. A i když falešné demonstrace „proti bílému útlaku“ jsou pro mlčící většinu něčím tak extrémním a nepochopitelným, že s nimi nemohou souhlasit, přijímají jejich premisy v bezpočtu jiných společenských či politických otázkách. Z hlubokého myšlenkového rozporu nemůže vzejít žádný sebevědomý odpor. Naopak, z jakéhokoliv střetu idejí vychází jako vítěz ten, kdo si je jistý sám sebou.

Odmítnout nezaslouženou vinu, kterou se nám kdosi druhý pokouší z pozice autority vnutit, vyžaduje naprostou jistotu, že jsme schopni sami svým vlastním rozumem dojít ke správným morálním závěrům. A že náš vlastní rozum je jediným prostředkem poznávání reality. A také že zda na tom či onom životě záleží se neodvíjí od barvy pleti. Rasismus je jedním z nejvíc iracionálních morálních postojů, s jakým se lze setkat. A přijetí tzv. „bílé viny“ je bezpochyby rasistickým postojem.