SPOLEČNOST: Odkaz „Vítězného února“
„Vítězný únor“ svým „odkazem“ poznamenal již tři generace v naší zemi. To, co komunisté oslavovali jako vítězství pracujícího lidu, bylo organizovaným převratem řízeným cizí mocností. Dnes již všichni, kdo chtějí vědět, ví, že o žádný pracující lid nešlo. Smyslem a cílem únorového puče bylo rozšíření a upevnění moci Ruska, které v té době se nazývalo Sovětský svaz.
Od samého počátku expanze Moskevského knížectví „pacifikovali“ Rusové obsazená území a národy tím, že likvidovali místní elitu a brali okupovaným národům jejich kulturu i tradice. V Evropě vymyšlená ideologie komunizmus ideálně hodila bolševikům – floskule „proletářského internacionalizmu“ se dala použít k potlačení kultury, tradic i náboženství.
Naše krize měla kořeny již před světovou válkou, dědové a otcové se nepostavili hitlerovskému Německu, nebránili se zbraní v ruce svou zemi a svébytnost. Stejně tak se po válce nepostavili komunistické spodině. O to horší byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala.
Vina komunistů a těch, kdo se na únorovém puči podíleli, je veliká tím, že posloužili cizí moci proti vlastnímu národu a kultuře. Největším zločinem komunistické éry byla systematická likvidace autentické elity. Celým komunizmem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém. Stavba komunizmu je zločinná a padoušská tím, že i jen morální, čestný člověk jim byl nebezpečný, byl potenciálním nepřítelem. Komunisté to věděli, cíleně ničili to, na čem lidské společenství stojí a přetrvává věky.
Odkazem „Vítězného února“ byla i „Sametová revoluce“. Nebyla to vzpoura proti nemravnému systému, který ničil samé základy civilizované lidské existence, který vše podřizoval mocenskému zájmu úzké parazitní vládnoucí vrstvy. Terminologie pracujícího lidu, rovnoprávnosti, nejnověji lidských práv, byly a jsou prázdné pojmy a zvuky, za kterými je prázdno, často opak. Stačí se podívat nazpět po ruské a později komunistické „tradici“.
Smyslem a cílem „Sametové revoluce“ byla „modernizace“ proletářského internacionalizmu, stará schémata ovládání mas přestala být efektivní a účinná. Sám „předvoj pracujících“ pochopil, že v zájmu vlastního přežití se musí přestrojit – stát se „předvojem podnikatelů a kapitalistů“. Centralizovaná banda parazitů, zastřešená komunistickou ideologií, se decentralizovala. „Předvoj“ postkomunistických podnikatelů, manažerů a miliardářů tvoří stejní lidé, se stejnými hodnotami jako jejich „předvojoví pracující“. Jako „nová“, profesní společenská vrstva jsou svými způsoby a ve své většině též odkazem „Vítězného února“.
„Plebsu“, který je většinově svými hodnotami i morálkou rovněž odkazem „Vítězného února“ – předestřeli jediné „ideální“ řešení a cestu ke spáse – ekonomickou reformu a splynutí duší ve jménu humanizmu; co jsme si, to jsme si. Většinová společnost vykořeněná čtyřmi desetiletími vymývání mozků, zvyklá se přikrčit a přežít, se nepletla do her pánů, soudruhů, parazitů. Hlasů, které varovaly, že od pradávna nikdy nefungovalo splynutí duší a věčný mír mezi vlky a ovečkami, že vlk nebude žrát trávu, bylo poskrovnu a nikdo je nechtěl slyšet.
„Elita“ sametových revolucionářů přijala a dále rozvíjela revoluční hru na „jako“. Ta podivná elita nevěděla a nechtěla vědět, že lež vždy nese jedovaté ovoce, že nepotrestané zlo je vždy semenem pro zlo budoucí – nesou vinu. Většina předních „sametových revolucionářů“ svou osobností, hodnotami i morálkou byla rovněž odkazem „Vítězného února“. Nedokázali a ani nechtěli překročit svůj stín.
Pokládám to, co se po devadesátém roce v naší zemi odehrálo a dále se rozvíjí za nejméně stejný zločin, jako byl „Vítězný únor“. V únoru 1948 komunistická spodina zradila vlastní zemi, za své povznesení se upsala bolševickému ďáblu. Po roce 1990 jsme měli příležitost začít napravovat zkázu, kterou přinesl komunizmus – nebyli jsme pod žádným akutním nátlakem, neměli jsme za humny okupační armádu. Sami, vlastníma rukama jsme tu příležitost prošustrovali. Jedni lhali, druzí kradli, další chtěli zůstat v zatuchlém smradu ruských sluhů, většina seděla na pivě a hloupě kecala.
Můžete mi nyní nadávat, že jsem tam byl a nic neudělal. Protože jsem tam byl, prožil si napadání a nadávání, když jsem tyto věci říkal, vím, že je to odkaz „Vítězného února“ – poslužte si.
Dnes máme ve své společenské duši jak odkaz „Vítězného února“, tak navíc i odkaz „Sametové revoluce“. Budou-li chtít naše děti přežít jako svéprávní lidští tvorové, čeká je proces bolestného vyrovnávání s těmi smutnými „odkazy“. Napřed se budeme muset odnaučit lhát; lež je odkaz obou těch „epochálních ér“.
V Třeštici 15. února 2009