Přemysl Otakar II. založil blahobyt svého království na pozvání cizinců do země. I historickou paralelou vysvětluje otec TOP 09 Miroslav Kalousek, proč mu nevadí, když do Česka přicházejí cizinci za půdou. Pro konzervativní strany v evropských demokraciích bývá půda tradičně hodnotou, kterou je třeba hájit i státními regulacemi. U nás je to naruby. Zemi živitelku nejvíc brání proti výprodeji cizincům současní a bývalí členové strany, která při kolektivizaci vyhnala sedláky ze statků a polí. Nenávratně tím u mnoha Čechů a Moravanů zadusila kořeny pěstované po generace v rodné hroudě. Polistopadové restituce napravily majetkové křivdy jen částečně. Už nemohly zařídit, aby se násilně vystěhované selské rodiny vrátily k hospodaření.

Rozhodují peníze

Nejdál dovedli odrodění komunisté v Československu. Proto u nás dnes mnoha lidem nic neříká úcta k půdě a cení si jen stavební parcely. Likvidace sedláků může za to, že dnešní české zemědělství nezapadá do Evropy. Namísto rodinných farem u nás převládají akciovky, eseročka a družstva podnikající zejména na pronajaté půdě. Říká se jim uživatelé a často mají navrch před vlastníky. Kdo potom může chtít po lidech, kteří žijí ve městech a vlastní kousek políčka kdesi v nedohledném lánu, aby si jej považovali a odolali lákavé nabídce Němce nebo Rakušana okamžitě vyplacené na ruku?

Zemědělská půda je v tuzemsku pořád „za babku“. V průměru je téměř dvacetkrát levnější než v Nizozemsku, čtrnáctkrát oproti Dánsku a sedmkrát ve srovnání s Velkou Británií. V Německu, v němž průměr snižují nové spolkové země, přijde hektar asi pětkrát dráž než u nás. Proto se k nám už dlouho jezdí za nákupy – zákaz nezákaz. V západoevropských zemích s usazeným trhem se půda shání obtížně. Navíc její převody většinou schvalují státní úřady. U nás rozhodují peníze.

Trocha jistoty

Bavorský sedlák opečovává polnosti, které mu většinou patří. Za žádnou cenu je neprodá. Pozemky přece živí rodinu už několikátou generaci. Naopak tuzemské velké zemědělské podniky závisejí na pronajaté půdě a ani se to nesnaží moc změnit. Pozemky nakupují okrajově, prý na to nemají. Málokdy přiznají otevřeně jako Andrej Babiš – se 60 tisíci hektary největší český zemědělec – že jim víc vyhovuje platit nízké nájemné (jedno až dvě procenta z úřední ceny půdy) než pozemky kupovat. Všichni se však perou o státní půdu. Aby ne, když se prodává na 30leté splátky a metr čtvereční třeba i za korunu, v průměru přibližně za pět.

Chleba nejí, ale dává, uvědomují si naopak bohatí Češi, kteří se zemědělstvím nemají nic společného, přesto si pořizují proužky země. Jsou to nejen developeři, kteří chtějí investici solidně zúročit, ale i lékaři, právníci a úspěšní podnikatelé. Cítí, že v dnešním nevyzpytatelném světě si kupují aspoň trochu jistoty. Chtějí si udržet kousek vlasti. Ale ani takový obchod z českých do českých rukou se moc nelíbí uživatelům, pro které je půda zdrojem příjmů. Zato jim hezky zní Gottwaldovo Půda patří těm, kteří na ní pracují.

Nesrovnatelné ceny

Za rok vyprší sedmiletá výjimka, kterou se mělo Česko ochránit před výprodejem levné půdy bohatým cizincům. Kdo chtěl, zátaras prostoupil. Tuzemské ceny půdy se nesrovnají s Rakouskem, Bavorskem či Nizozemskem ani za tři roky, o které chce levice zákaz protáhnout. Takový požadavek by byl jen plýtváním diplomatických sil. Proč protahovat jiné zacházení, chceme-li být rovnoprávnými členy Evropské unie? Starejme se, aby ornice zbytečně netvrdla v beton a půdní fond se vyjímáním tisíců hektarů ze zemědělství nenávratně nevyprazdňoval.

Větší či menší kus polí a luk vlastní odhadem více než dva miliony Čechů. Když zemi pod nohama neprodají, žádní cizinci ji neskoupí. Drobných vlastníků, kteří pozemky propůjčují, by si však měli silní uživatelé víc vážit. A nikoli je odbývat mrzkým nájemným a pak se divit, když prvnímu kupci odkudkoli kývnou na slušnou nabídku.

Týdeník EURO 20/2010