Zemřel člověk, přesvědčený Evropan, kterého můj mladší syn uznával a měl ho rád jako druhého tátu. Při zádušní mši, asi je to tam v kraji zvykem, dostali účastníci takovou kartičku jako upomínku, syn to přivezl. Na formátu pohlednice je na jedné straně kolorovaná fotografie nebožtíkovy rodné vesnice (dávno srovnané se zemí), na druhé straně nechybí symbol kříže, je tu jeho podobenka, povolání, data narození a smrti. A jsou tam verše:

Und meine Seele spannte
weit ihre Flügel aus.
Flog durch die stillen Lande,
Als flöge sie nach Haus.

A jako autor: Eichendorff

Nikdy jsem to úplně nezapomněl: kdysi dávno jsem koupil v antikvariátu knížečku „Ze života darmošlapa“ autora Joseph von Eichendorff, jen proto kvůli názvu. Ale ta novela mne velice v dobrém smyslu překvapila, stylem i obsahem. Zmínil jsem se o tom doma a stará teta podotkla, že Eichendorff byl za Rakouska povinná četba. To bylo tenkrát asi poprvé, kdy jsem si poopravil obraz Rakouska, přinesený ze školy: že to byla doba útlaku a zpátečnictví.

Dobrá, Rakousko bylo mnohonárodnostním státem, není divu, že se rozpadlo. Taky Československo bylo mnohonárodnostním státem, i když to tak ze začátku asi nebylo v plánu. Na Štefánikově mohyle je napsáno: „velkému synovi oslobodený národ československý“. Mimochodem, Štefánikova mohyla na Bradle je největší památník jedinému člověku, jaký jsem v životě viděl. Dobrá, Československo se rozpadlo. Ale ani některé další evropské státy nedrží moc pohromadě, viz referenda v Anglii a Španělsku, o Belgii nemluvě. Jak z toho slepit Evropskou unii?

Můžeme závistně vzhlížet ke Spojeným státům americkým? To jsou sice taky desítky států, ale jediný národ. Aspoň dnes to tak vypadá. Když tam o něco jde pro všechny státy, píšou o tom jako „nationwide“. Přitom to v Americe začínalo občanskou válkou a i jinak to asi bylo hodně složité. Když jsem koncem minulého století pobýval pár měsíců v Pennsylvánii, byly tam nějaké volby. Přesvědčovali lidi, aby přišli k volbám. Argumentovali tím, že když začínala být Pennsylvánie státem, jediný hlas rozhodl o tom, že úředním jazykem bude angličtina a ne němčina. Jenže tohle celé sjednocování za Velkou louží v Novém světě začalo za úplně jiných okrajových podmínek. Co naplat, napodobit to v Evropě prostě nejde. Máme ale příklad přímo uprostřed Evropy - Švýcarsko. Jak je možné, že stát, kde se mluví třemi jazyky drží pohromadě tak dlouho a stabilně? Mimochodem, znáte ten bonmot? Ze své krásné vlasti nikdy neuděláme Švýcarsko, protože ze sebe neuděláme Švýcary.

Švýcaři mají tu výhodu, že nemají něco takového jako máme my ostatní Evropané, totiž bruselskou byrokracii. Domnívám se, že to není vehikl, který nám pomůže na cestě ke sjednocení. Platíme si je k tomu účelu, ale efekt neodpovídá nákladům. Jak se to říká u nás v hospodě, poměr chuti a ceny je mizerný, nebo jak se říká ve vznešenější branži, ukazatel „benefit-butged ratio“ se blíží nule. Zatím fungování bruselských úředníků a politiků mi přijde trefně přirovnáno refrénem té známé písničky: „Parník se potápí, kapela hraje“.

Švýcaři měli jednoho společného nepřítele – tu drsnou přírodu hor okolo sebe. Alpy dřív nesloužily jako turistický ráj. Když tam rakouská exekutiva vyhostila našeho Havlíčka Borovského, pobyt v Brixenu nebyla rekreace. Domnívám se, že společný nepřítel je spolehlivý katalyzátor sounáležitosti vždy a všude.

Společný nepřítel nás Evropanů, šmahem křesťanů, je islám. Zatím si můžeme říkat: Proč si stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko? Jenže lhostejno jak skončí Islámský stát dnes, myšlenky na kterém je založen, se zničit nedají. Jen aby nás nepřítel jednou nezaskočil, když ještě nebudeme sešikovaní. Měli bychom na to myslet.

A ještě něco: na cestě k opravdovému sjednocení nám pomohou spíš myšlenky Václava Havla, než myšlenky Václava Klause.