Snažíme-li se o Mašínech seriózně uvažovat, pak velmi záleží na tom, jaký kdo z nás měl zpočátku i v průběhu dalších let postoj ke komunistickému režimu. Těm, kteří zamlada byli výrazněji levicově naladěni, dalo dosti duševní práce pochopit, že zásadovým a zásadním odpůrcům diktátorského režimu příslušelo po komunistickém puči nepochybně právo na otevřený odpor i na pokus probojovat se na Západ. Bez možnosti legální emigrace se mohli pokusit o útěk, anebo si právo na emigraci vybojovat. To Mašínové učinili.

Dnes o tom diskutujeme na základě základního nedorozumění. Zaměňují se jednotlivé pokusy o otevřený protikomunistický odpor (například činnost Mašínů) za odboj. Odboj je – zvláště u nás – instituce. Jak první, tak druhý odboj měly svá vedení, ozbrojené jednotky v zahraničí, domácí odboj se mohl opřít o autoritu. Pro odboj po roce 1948 domácí sociální základna nestačila, myšlení společnosti pacifikovala mocná levicová tradice, silná rezidua Národní fronty, znárodnění, odsun Němců. A to nehovoříme o účinném represivním aparátu a o tom, že chyběla rozhodující autorita v zahraničí.

Izolovaný ozbrojený protikomunistický odboj bratří Mašínů neměl naději stát se odbojem, nicméně zasluhuje naši pozornost a úctu. Patří mu proto i státní ocenění? To je složitější. Lidé, kteří toho pro společnost udělali mnohem méně než Mašínové, ba dokonce byli za normalizace komunistům velice blízcí, takové ocenění obdrželi. To, že je mnohdy dostali pro své přátelské vztahy s vysokými činiteli, není rozhodující. Vyšší státní ocenění vytvářejí paradigmata důležitá pro činnost v budoucnu. Z toho hlediska je přece jen určitou národní ostudou, že ani Mašínové, ani Pavel Wonka, tedy lidé, kteří se nebojácně postavili proti autoritativnímu režimu, neobdrželi dosud státní ocenění. Cožpak se za tyto lidi máme stydět?

Bratři Mašínové by státní ocenění měli dostat.

Psáno pro Aktualne.cz