Redukovat zcela mimořádnou poslední dekádu uplynulého milénia na pár blbců s pistolemi je intelektuální zločin

Devadesátá léta získala až mytickou pověst neopakovatelné doby, bohužel se však zúžila jen na Ivana Jonáka a orlické vrahy, jak naznačil i seriál ČT Devadesátky. Jenže šlo o dobu mimořádně zajímavou z úplně jiných důvodů.

Seriál Devadesátky je skvělý. Autor těchto řádek to může říkat už proto, že není filmový kritik a není vázán odbornými soudy. A hlavně je pamětníkem 90. let a jako takový si dovolí tvrdit, že ten seriál působí autenticky.

Jestli v souvislosti s tímto televizním dílkem něco zaráží, určitě ne to, že inspiruje diskusi o 90. letech. Ta je logická. Zaráží spíš, že v oné diskusi vyznívají společenské patologie té doby jako ztělesnění celé éry. Zaráží prostě nutkavý pocit, že téma seriálu dává celým 90. létům paušální cejch zločinu.

Ukázka z diskuse na webu iDNES: „Natočit nejhorší dobu v naší historii byl výborný nápad,“ píše čtenářka. Jasně, tehdejší zločinnost, manýry, ba i vkus dnes působí odpudivě. S tím může souhlasit snad každý. Ale „nejhorší doba v naší historii“? Kolik lidí je o tom přesvědčeno? I proti této paušalizaci se zdvihá odpor. V debatě týdeníku Echo to vyjádřil literární kritik Jiří Peňás: „Vadí mi, když se 90. léta redukují na orlické vrahy, Viktora Koženého a Discoland.“ Je to trend, který lze pozorovat už dlouho. Seriál Devadesátky a diskuse kolem něj tomu daly jen nový dech. Na 90. letech tak ulpívá daleko větší a jednoznačnější skvrna, než si ta éra zaslouží. Alespoň pro jistou – těžko přesně říci, jak velkou – část společnosti. Má to jistě své příčiny. Možná jen menšině lidí dochází, že Devadesátky ukazují pouze jednu stranu – tu odpudivou – téže mince svobody.

Hold atmosféře svobody

Sledovanost Devadesátek lámala rekordy. Škoda, že takovou popularitu nemá film Jízda, který v době líčené v Devadesátkách vznikal. Je z roku 1994. Natočil ho Jan Svěrák s partou devíti lidí v podmínkách téměř amatérských. Je to asi nejlevnější celovečerní film české produkce (náklady se vešly do milionu korun). Motorem jeho vzniku bylo nadšení a spontaneita. Dnes známé osobnosti jako Aňa Geislerová, Jakub Špalek, Radek Pastrňák či Filip Renč tam vystupují coby mladíčci. Je to vlastně americká road movie, očividně inspirovaná filmem Bezstarostná jízda posazená na bukolický jihočeský venkov. Jen ve zkratce pro ty, kteří film Jízda neznají: dva kamarádi (Špalek a Pastrňák) si v autobazaru koupí velmi levné auto (tedy zralé do šrotu, bez „papírů“ i možnosti překročit hranice) a vyrazí s ním na prázdninovou cestu po venkově. Na ní potkávají různé osoby, zvláště jednu v podání Ani Geislerové, pak také různé domorodce, více či méně se proplétají s jejich osudy a při tom si leccos promýšlejí či vyříkávají.

Je to vlastně dost banální příběh, který neskýtá žádné objevy, životní moudra či poučení. Zato skýtá zachycenou atmosféru své doby, tedy tak, jak ji vnímala nemalá část lidí (včetně autora těchto řádek). Z té atmosféry čiší hold svobodě, kterou přinesla 90. léta. Hold svobodě coby té náhle získané možnosti jezdit kamkoli, číst, hrát či poslouchat cokoli, zakládat firmy, vydělávat peníze nebo se na ně úplně vykašlat, prostě riskovat a nést za to odpovědnost. Mimochodem Jízda se svým způsobem seriálu Devadesátky podobá. I v něm zaznívají ukázky tehdy nové hudby (Pastrňákova skupina Buty) či zpráv z médií (třeba časopisu Respekt). Až člověka napadne, že ty filmy vlastně ukazují dvě strany téže mince.

Idyla i hrůza

Sledujete-li Jízdu a vidíte, jak Špalek s Pastrňákem brázdí autem jihočeské silnice a užívají si volnost, může vás napadnout, že ty scény jsou natáčeny v roce 1994. A že v plus minus téže době mohla jet po jiné jihočeské silnici, vedoucí na Žďákovský most přes Orlickou přehradu, nákladní avie s lidskými ostatky v sudu.

Máme z toho dělat paušální závěry? Morální soudy? Třeba že kdyby tehdy vládli jiní politici, byla by celá společnost jako Špalek s Pastrňákem, ale když vládl Klaus, byla celá společnost jako Karel Kopáč s Ludvíkem Černým? Je to absurdní nadsázka, ale něco z ní v rozdělené komunitě ulpívá. Logičtější by přitom bylo uznat, že protichůdné pohledy se nemusí navzájem vylučovat. Že často jde o dvě strany (jistě, v případě orlických vrahů o stranu velmi extrémní) téže mince.

Uznat tento postřeh pro reflexi 90. let bývá problém. Poněkud oklikou to v magazínu Reportér vyjádřil Tomáš Poláček: „Zkuste někdy napsat na sociální sítě nebo říct v nějaké lepší pražské hospodě, že máte rádi jak Klause, tak Havla – zaručuju vám velkou zábavu!“

Ano, projevuje se – někdo by možná řekl, že v posledních letech sílí – společenská barikáda přikazující fandit Havlovi a plivat na Klause (či obráceně). Přikazující vidět v 90. letech buď jen odstrašující příklad doby, která zrodila rozkrádání státu a organizovaný zločin, nebo jen ztracený ráj časů absolutní svobody. Svobody, jaká tu nebyla nikdy předtím a nebude nikdy poté.

Mnozí z nás žijí v takovémto mentálním rozpoložení: ve stále radikálnějším černobílém světě, který je nutí volit jen jedno, či druhé. Který je nutí hodnotit každé politické rozhodnutí, každý film, ba novinový článek jako armagedon, ve kterém jde o konečné vítězství Zla, či Dobra.

Jen málokdo, alespoň soudě podle reakcí na Devadesátky na webu, je s to vnímat 90. léta skutečně jako dvě strany téže mince. Pomožme si názornou ukázkou (a opět sáhněme po webu iDNES): „Byla to ta nejryzejší svoboda se vším dobrým i tím špatným.“

Jen málokdo však uzná, že tyto dvě stránky od sebe absolutně nelze oddělit. Opravdu totiž nelze ustavit svobodnou společnost, ve které se nechopí svých šancí zločinci. Ukazují to města ve Spojených státech, kde se pokusili idealisticky nahradit policii samosprávou Black Lives Matter a zločinnost vyletěla vzhůru. A nelze úplně potlačit zločin, aniž to naruší svobodu. Pak míříme v lepším případě do Mussoliniho Itálie, v horším do Severní Koreje.

Je to otázka míry. Jen těžko s odstupem zjistíme, kolik procent obyvatel Česka zasáhly společenské patologie 90. let, stejně jako nelze přesně určit, kolik procent lidí si naopak užívalo nové svobody. A hlavně: nemůžeme určit ani to, jaký díl obyvatel klade plusy toho druhého nad minusy toho prvního. I proto se lidé uchylují spíše k osobním pohledům.

Byla to jízda

Osobní pohled může nabídnout i autor těchto řádek. Domnívá se, že v 90. letech byl v obraze; už proto, že působil v již zmíněném Respektu a chodíval do hospody s Jaroslavem Spurným či Janem Macháčkem, investigativními novináři, kteří společenské patologie doby rozkrývali (jeden po stránce kriminální, druhý ekonomické). Už proto si nedělal iluze ani tehdy a fakta uváděná v Devadesátkách ho nepřekvapují. Ale znal je jen zprostředkovaně, sám se pohyboval spíš v prostředí znázorněném ve filmu Jízda než v seriálu Devadesátky. Byl a zůstává přesvědčen, že těchto lidí bylo a je řádově více než těch „patologických“ či společenskými patologiemi poznamenaných. Ale nemůže na to přísahat. Třeba je to trochu jinak.

Atmosféra doby

Je-li řeč o 90. letech, dodejme ještě toto. Nejde jen o „tvrdá data“ a jejich analýzu. Jde také – pro leckoho především – o atmosféru společnosti a doby. Je-li mezi Devadesátkami a Jízdou zásadní rozdíl, tak v tom, že Jízda je nejenom obrazem, ale i produktem 90. let. Autentické je nejen to, co ukazuje, ale i jak vznikla. Tehdejší nadšení a spontaneita. Pokud se na ni podíváte, nenechte si ujít dlouhé závěrečné titulky. Osloví vás způsobem, který opravdu působí jako z jiné doby a seriálu Devadesátky je zcela cizí. Třeba: „Tento film byl natočen ve spolupráci s obyvatelstvem jižních Čech.“ V řadě poděkování se zas objeví: „Sklářství Kardašova Řečice. Vyprali a nic nechtěli.“

I to patří k obrazu 90. let. Právě proto si autor těchto řádek cení filmu Jízda coby konzervy, která tu atmosféru uchovává. Jako když glaciologové v Antarktidě navrtají jádro ledovce, narazí na vzduchovou bublinu a radují se, že získali vzorek ovzduší starého tisíce let.

LN, 19.2.2022