Co mají společného Žluté vesty s voliči prezidenta Zemana?

Jsou to lidé stejné společenské skupiny. Jsou méně bohatí, úspěšní a nadaní než ta druhá, šťastnější a menší část společnosti. Jsou nespokojení z mnoha drobných důvodů, které sami někdy neumí pojmenovat a které jsou zčásti racionální a zčásti pocitové, a tak protestují na ulici nebo při volbách. Avšak ani první, ani druhá skupina nejsou padoušské, mají prostě odlišné zájmy, což je zcela pochopitelné. Chod společnosti si však pro sebe přizpůsobila ta skupina trochu menší, zato inteligentnější, která se pak diví, „co ti blbci vlastně chtějí“.

Odtrženost politiků od reality dobře ilustrují poměry ve školství. Tomu rozumí každý, protože přece každý chodil do školy. Takže nyní se politici dohadují, zda zavést bezplatné školní obědy a zrušit zlevněné jízdné.

Jako člověk z praxe dobře vím, jak hrozné stravovací návyky mají děti z (tzv.) chudých rodin – zpravidla romských, což je politicky nekorektní naznačovat, a proto se tento problém dosud nemohl nijak řešit. Svačinu s sebou nemají, takže denní školní dávka živin se skládá z pytlíku rohlíků, coca-coly, brambůrek a krabičky cigaret, což vyžaduje nemalou denní apanáž. Na dotovaný oběd v jídelně „nejsou peníze“. Děti pak jsou sice obézní, ve skutečnosti však podvyživené. Obědy „zadarmo“ by byly ideálním řešením, ovšem za předpokladu, že budou hrazeny ze stávajících dávek, dnes bohatě saturujících potřeby jejich rodičů v oblasti konzumu alkoholu, tabáku a hraní automatů. (Dávky na děti by u těchto rodin měly být povinně rozděleny na část „domácí“ a část, z níž se kupují obědy, jízdné, školní výlety, školní potřeby, zájmová umělecká činnost v ZUŠ...)

Se sníženým jízdným je to podobné. Týká se to ovšem pouze venkova, v Praze, kde jsou vyšší příjmy, jezdí děti a důchodci zadarmo, tak to na světě chodí a nikdo se o tom neodvažuje zavést diskuzi. Pro rodiče nějak postižených nebo nadaných dětí, které navštěvují vzdálenější školu (a pochopitelně pro všechny děti z menších obcí, kde nemají školu), může být financování školní docházky opravdu velká zátěž. Stát povinně vyžaduje školní vzdělávání, měl by tady celé jízdné automaticky hradit. A pro (zpravidla) romské děti je hrazení jízdného ke konci měsíce reálný problém. Pro nepracující, v drtivé většině romské, rodiny jsou děti výrobním prostředkem, zdrojem příjmů, avšak pro pracující chudší rodiny je pořízení dalšího dítěte spojené s velkým rozhodováním. Obědy a jízdné (za jasných podmínek) zdarma by toto dilema mohlo ovlivnit.

Stejně neveselou kapitolou je dojíždění venkovských seniorů do zdravotních zařízení. I zde by bylo možné stanovit jasná pravidla financování pro tento účel. Libovolné cestování za krásami vlasti a okružní jízdy seniorů po Praze by do toho spadat nemusely.

Ale asi se svět nezmění a rozdělení západní společnosti bude pokračovat do hořkého konce.