SPOLEČNOST: Obcování
Pokus o řešení, ba i jakési řešení samo, významového galymatiáše tohoto vokabuláře ve Vsetíně, poznamenejme na okraj, nebyl shledán v souladu s programovými zásadami strany lidové, též KDU. Strana ta zajisté ale nenavrhla ani vokabulární řešení, který by rozdíl mezi pojmy vandal a občan upřesnil.
Že být občan a být civilisovaný mělo by být, přinejmenším v krajích nazývaných rodnou hroudou, v jakési jednotě, ale žel není, mohou nás třeba přesvědčit diskusní fora internetová, zvláště pak v pracovní době, kdy se internetem z nedostatku jiné činnosti baví státní úředníci. Čímž konečně odstraněn nedostatek Plivníků (viz Bubáci pro dnešní den Karla Michala), kteří by úředníkům podpírali v pracovní době hlavu, aby se neudeřili o stůl.
Býti občanem přinášelo (ba dosud přináší) jistá práva a jisté povinnosti právě s občanstvím spojené. Zdá se, že oč méně povinnosti, o to hůře pak i s právy. Neb povinnosti bývaly valně branné, bývaly (za onoho času) občané jen muži. Že brannost nemusí být jen výsadou mužů, dokázal, pokud si vzpomínám, například stát Izrael. Ale i to jen mimochodem.
Pouze občané mohou být nositelem občanských práv a nositeli různých funkcí ve státě. Například práva volebního. Taktéž práva být volen. To druhé, jak nás mohl přesvědčit třeba onen občan zákonodárce, který si tak dlouho natíral krk pitralonem, až v ožralství naboural tři auta, i jistá práva nadstandardní.
Takže jsem před pár dny odesílal svůj hlas do voleb v Kalifornii, ačkoli žiji v ČR. Což mám právo. Právo účastnit se voleb v ČR mají i její občané žijící v Kalifornii (a jinde po světě). Uplatnit ho však mohou jen v tom případě, že si u svého zaměstnavatele vyžádají volno, vyberou dovolenou a cestují i pár tisíc mil na český zastupitelský úřad. Nejprve za účelem registrace, potom za účelem volby samé. Až na těch pár tisíc mil jsou na tom stejně jako lidé na rodné hroudě žijící (nikoli díky milosti úřední, ale jen rozloze země), pokud pracují jinde než je jejich institucionální „trvalé bydliště“. Nejen skrze volby, k čemukoli co třeba s úřadem vyřídit. Trvalé bydliště mají jinde, protože tam, kde pracují, zas pro ně není byt.
Věru, domnívám se, prapodivné to uplatnění práva. Asi jako když v roce 1968 ustanoveno, že policisté (tedy příslušníci VB) už nebudou anonymní, ale dostanou čísla. Což se zdrželo, neb prý se nemohly sehnat kůžičky na jejich zavěšování na stejnokroj,…a pak to okupace odvála.
Moje žena i já jsme dostali svůj americký ballot spolu s průvodním materiálem poštou. To mne přivedlo k (opětovnému) náhledu na prapůvod našich českých krisí. Čímž nemíním právě tu momentální vládní, v neochvějné režii občana Paroubka, živenou patřičnými komunistickými bazilišky za zády. Ačkoli věru, že i zde by se našel nějaký ten návod. Čímž nemíním českou tradiční defenestraci, ale odpovědnost bez roztomilých pohádek o tlusté čáře, případně omluvy typu „Promiňte mi, že jsem vám vypíchl oko,“ co dostačující vyrovnání se s minulostí.
Kněz sloužící svému biskupovi namísto Bohu zajisté není člověkem na svém místě. Podobně je na tom policie, justice a vše ostatní, zřízené ku službě občanově, není-li závislé na rozhodnutí téhož občana o kvalitě své práce. Což „u nás v Americe“ existuje. Volil jsem samozřejmě nejen své zástupce do Kongresu a Senátu Republiky Kalifornie, případně orgánů samé Unie. Nikoli jen svého starostu a obecního pokladníka, náčelníka hasičů a správce letiště, ale i sheriffa a soudce, jakož i jejich nadřízené náčelníky vyšší úrovně, případně státní zástupce a šéfy policie státní. Od této (také mé) volby jsou závislí a zatraceně dobře to vědí a konat budou tudíž tak, aby svou práci odváděli v souladu s vůlí občanovou a k jeho spokojenosti.
Nedovedu si představit (namátkou) že by naději na svůj chléb s máslem mohli mít v Americe policisté, kteří tak úspěšně vyšetřili vražedné hobby manželů Stodolových, dtto soudce, který pak namísto Stodolů poslal do basy nevinné lidi. (Přidejme případ Hučínův, pana Uzunoglu a doslova stovky dalších, které cosi o byrokratické zpupnosti přímo nomenklaturní, jakož i obecné ztrátě odpovědnosti dávají vědět. Najmě nutno se ptát, kde rozdíl mezi justicí, tak hezky vykreslenou panem Olmerem ve filmu Bony a klid, a stavem dnešním.)
Zajisté, i v Americe a dokonce i v Kalifornii jsou jistí soudci už neodvolatelní. Jenže usilovat, ucházet se a žádat o to mohou až po určité soudní praxi a dovršení určitého věku. Do chvíle dovršení podmínky věku a soudní zkušenosti se podrobují testu občanovy spokojenosti a kvality své práce volbou a dříve pak, než jsou do této cti uvedeni, musí projít skrutiniem své minulosti.
Volil jsem taktéž v případě desítek zákonů či jim na roveň postavených rozhodnutí, včetně ustanovení daňových. Pro každé z nich byl právě onen „volební materiál“. Rozhodoval jsem se nikoli v závislosti na nějakém sloganu navrhovatele, typu NEDOPUSTÍME ZVÝŠENÍ JÍZDNÉHO. Vždy uvedeny důvody PRO i PROTI s následnými odpověďmi na obé z protivných táborů. Plus informace kolik to bude stát a kdo a jak to zaplatí. U případů daňových pak, k čemu ta daň dožadující se mého schválení má sloužit (a v případě americkém mohu si být jist, že nebude použita úhradě čehokoli jiného).
Soudím, že naši občané, včetně občanů zákonodárců, najmě zajisté ti splňující původní význam svého pojmenování, by se měli zamyslet. Občané v tom, co považovat od svobodně zvolených zástupců své svrchované moci. Občané zákonodárci pak hluboce sami nad sebou. Je-li lid zdrojem veškeré státní moci i jinde než v textu Ústavy, musí k tomu mít jakési nástroje. Bez nich je vystaven (a o tom máme četné informace) byrokratické zpupnosti kněží sloužících právě jen a jen svým biskupům a nikoli deklarovanému bohu demokracie. Hovořit o reformě policie, justice, zdravotnictví a tak dále, bez zásady takového nástroje, je ztrátou času, mlácením prázdné slámy a naplňováním dalších z četných mudrosloví o marnosti.
