Jsme v bodu zlomu, kdy politická elita veřejně odmítá hodnoty, jako jsou lidská práva

Kroměřížská výzva ohlásila záměr svých signatářů účastnit se aktivně volby prezidenta. Ne podporou někoho určitého, ale toho nejnadějnějšího, který věrohodně ztělesní zcela určité hodnoty. Výzva je obranou určitých principů veřejného života, jeho demokratismu a bezpečného ukotvení země v euroatlantických mezinárodních strukturách. Je občanskou pozicí. Až v druhé řadě ohlášením účasti v prezidentské kompetici.

Výzva je také alarmem a říká proč. Protože „jsme v bodu zlomu“, kdy hodnoty jako demokracie, lidská práva, ale i slušnost nejsou už vůbec samozřejmé. Jsou veřejně odmítány politickou elitou nebo obchodovány za čínské investice, které ostatně investicemi nejsou.

Je čas bilancovat reakce. Ponechám stranou odpůrce zmíněných hodnot. Není důvod jim šmahem upírat autentičnost (ne ovšem proruským hybridním serverům); oponenti jsou z různých důvodů frustrováni stavem země; v tom jsme zajedno. Oni však hledají řešení v bezpečí autoritářského státu. Ve výzvě vidí něco nepatřičného a hodlají se spolehnout na pevnou ruku. Výzva spoléhá na demokracii. Pozice jsou jasné. Jsme ve sporu.

Mně dnes jde o reakci jinou, velmi příznačnou. Za příklad vezmu reakci respektovaného politického komentátora. Ten si dopřál ironického odsudku „notorických petentů“, ale hlavně položil trochu svrchu veřejně otázku po legitimitě výzvy; kde ji berou? Na tuto otázku odpovím: legitimita výzvy se opírá o obsah pojmu občan, jak jej signatáři chápou a jak jej chápe mimoto i naše ústava. A jiné demokratické ústavy po dvě staletí.

Místo pro občanskou společnost

Ústava každému zaručuje určitá práva nejen jako individuu, ale jako členovi komunity ostatních. Právu na svobodu myšlení a projevu odpovídá právo na svobodné sdílení názorů s ostatními občany a sdružování se s nimi. To je ona občanská společnost, to je ona legitimace. Nebo jinak: sdílené občanské postoje a občanská aktivita žádnou zvláštní legitimaci nepotřebují. To je základní rozdíl mezi demokracií a totalitou. Abych mohl svobodně vyjádřit postoj, nemusím být poslanec ani ministr; abych mohl oslovit svým názorem ostatní svobodné jedince, nemusím být členem politické strany. Co potřebuji, je být občanem.

Občanská společnost jako moderní ústavní fenomén prošla poučnou historií. Její místo je v prostoru mezi jedincem a státem. Každý totalitář touží po tom, aby tento prostor byl prázdný; aby měl co do činění jen s izolovanými jedinci. Organizovaná a aktivní občanská veřejnost je mu z definice nebezpečná a také protivná.

Už krátce po kodifikaci lidských a občanských práv francouzskou revolucí na ni za útočil francouzský parlament, který Le Chapelierovým zákonem zakázal sdružovací právo (šlo o stávky). Nacistická a komunistická právní doktrína odmítla i sám koncept individuálních práv. A ještě si mnozí pamatujeme Národní frontu, užitou k eliminaci práva sdružovacího komunistickým režimem a nazvanou vedoucí úloha strany. Je to k nevíře, ale i v 90. letech jsme slyšeli významné politiky odhánět občanskou společnost z veřejného prostoru, jacísi včelaři a zahrádkáři hodlají mluvit do politiky? To je přece místo pro výhradně partajní rvačky, ne? Také se ptali po legitimitě.

Signatáři výzvy mimo jiné dávají najevo, že si cení svého občanského statusu; že cítí odpovědnost za demokratismus svého státu a nedávají bianko šeky politikům. Už vůbec ne těm, kteří při zaujetí svých funkcí skládali slib respektu určitých hodnot a tento slib fatálně porušují. Signatáři sdělují, že nejsou občany na jedno použití a zase na shledanou u příštích voleb, do té doby o nás neuslyšíte. Na to teď opravdu není čas – jsme v bodu zlomu.

Legitimní je výzvu kritizovat, zesměšňovat, podporovat nebo odmítat, toužit po putinovském pořádku nebo čínské stabilitě; ale legitimní není ptát se po její legitimitě.

Autor je advokát, bývalý vicepremiér a signatář Kroměřížské výzvy

LN, 9.6.2016