22.9.2020 | Svátek má Darina


SPOLEČNOST: O ztraceném slově pluralita

29.7.2019

„Slova, slova, slova!“ říká ústy prince Hamleta velký alžbětinec. Každý to zná, je to to velké umění, co se přece musí každému líbit (vypůjčeno od Jana Wericha).
Zdá se, že tu Shakespeare vyjadřuje odstup, až nedůvěru k nástroji, který ho živil a který tak dobře ovládal.
Konec konců i lidové moudro říká, že „řeč se vede a pivo se pije“.

Je pravda, že slova si člověk na chleba nenamaže, a přesto jsou důležitá. Důležité je, jestli slovo existuje, důležité je, jestli se používá a jak často se používá.
Slova pojmenovávají a my lidé myslíme ve slovech. O tom, co nedokážeme pojmenovat, nedokážeme přemýšlet.
Za Jungmannových časů obrozenci vymýšleli pro češtinu vhodná slova, aby v ní bylo možno vést plnohodnotný vědecký diskurs srovnatelný s francouzštinou nebo němčinou.

Kromě vědeckého známe také obecný společenský diskurs. Je to vznešený název pro to, co se v salonech a kavárnách probírá jako celospolečensky závažná témata.

V plebejských Čechách se ovšem na vládu nadává - tedy vede se společenský diskurs - spíše v hospodách.

Ale časy se mění a největší část společenského diskursu se dnes asi odehrává na sociálních sítích. Ano, odehrává se i v jejich sociálních bublinách, kterých se tak děsí někteří sociologové.
No, ony jsou ty sociální sítě vlastně taková globální hospoda... A ty sociální bubliny? Tak ve spoustě hospod jsou stoly, kde se pravidelně schází vždy ta samá parta.
Tedy vlastně nic nového, jen se nám ta hospoda odstěhovala na síť a člověku u toho nenalejou (což je škoda).

Ať už se společenský diskurs vede kdekoli, mění se v čase jeho obsah a mění se i slova, která jsou v něm preferována. Obé podléhá módě.

V devadesátých letech bylo „módní“ slovo pluralita. Je to slovo latinské a v běžném překladu má zcela bezpříznakový význam „mnohost“. Tehdy se tím slovem ovšem myslela názorová pluralita, názorová mnohost. Byl tím myšlen společenský prostor, kde koexistuje a je akceptováno mnoho názorů.

Na počátku nového režimu tedy mluvil o pluralitě každý. Každý se tím slovem zaklínal - včetně těch, kteří nevěděli, co to slovo znamená. Člověk se skoro bál otevřít konzervu se sardinkami, aby z ní to slovo nevyskočilo.
Přiznávám dobrovolně - lezlo mi to „přemnožené“ slovo na nervy.

Nicméně doba plynula a slovo pluralita se zvolna vytrácelo ze společenského diskursu. Jeden by si řekl, žádná škoda, módních slov bylo a bude...
Slova by možná škoda nebyla, jenže od přelomu století (tedy toho, co se nám láme do století jednadvacátého) mizí nejen slovo samo, ale především pluralita jako taková.
Mizí mnohost názorů a především vědomí, že je to tak dobře, že právě tohle je jedna z věcí, která dělá demokracii demokracií.

Druhé desetiletí žijeme v prostředí, kde menšina označující se za elitu prosazuje jeden správný názor a všechny ostatní se snaží vytěsnit mimo „slušnou společnost“ - mimo celospolečenský diskurs. O některých věcech se mluvit nesluší. Dokonce některým lidem se nesluší naslouchat.

Některá slova se ve „slušné společnosti“ přímo nesmějí říkat.
V té české je to třeba slovo „cikán“. Používal jsem to slovo po celé dětství a jarý věk - a mnoho cikánů se dost divilo, když v devadesátých lech najednou zjistili, že jsou Romové.
Prostý lid si ovšem myslí své, a tak brutalita lidového humoru našla ekvivalent k Romovi (a tedy i cikánovi) ve slově Indočech (přesně podle zcela politicky korektního Afroameričana). Použije-li to slovo našinec v jistých kruzích, spolehlivě se stává společenskou mrtvolu, které se nelze dotknout ani bidlem.

Skoro se divím, že se ještě smí říkat Žid. Za časů třetí říše ho Völkischer Beobachter (pro ty, kteří si zrovna nemohou vzpomenout - šlo o tiskový orgán NSDAP (pro ty, kteří si zrovna nemohou vzpomenout - šlo o Hitlerovu nacistickou stranu)) používal ve velmi nepěkných konotacích.
Nicméně Židé se stéle cítí být Židy. Nepěstují si staré křivdy a ublížení (a že by zrovna oni měli proč). Úspěšně si budují vlastní stát.
To, že si někdo pomůže sám, že si hledí svých potřeb a zájmů... To se v jistých kruzích neodpouští.
A tak je evropská „liberální“ levice antisionistická. Je skoro roztomilé, jak je sprostý antisemitismus najednou salonfähig. Stačí přejmenovat.

Politická korektnost se nám snaží zakázat slova, témata i názory. Prý je třeba politickou korektností bojovat proti předsudečné nenávisti.
Je tu doba, kdy bychom prý měli některá slova zapomenout. Jenže se slovy je to jako se zbraněmi - není nebezpečné, že tu jsou, nebezpeční mohou být lidé, kteří je používají.
Máme opravdu ve prospěch předběžné opatrnosti „vykastrovat“ své myšlení?

Ona menšina cítící se elitou podobnou kastrací už úspěšně prošla - říká se jí autocenzura a provádí ji strach.
Této „elitě“ bych chtěl říci, že po Voltairově vzoru budu vždy připraven zvednout hlas na obranu toho, aby mohli hlásat své názory - jakkoli se mi zdají scestné - a že od nich očekávám platbu stejnou mincí.

Je třeba nenechat si vzít slovo pluralita, trvat na jeho významu. Uveďme to slovo zpět do společenského diskursu - a nemusí to být zrovna diskurs té „slušné“ společnosti. Ona společnost zdaleka není jen ta uzavřená parta z těch „správných“ médií, akademických kruhů a kulturní fronty. Je k neuvěření, jak moc, až panicky, se jich část politiků bojí. Ona je tu pořád ještě většina lidí nadaná selským rozumem, co nestojí o ideologii, kterou tahle parta hlásá.

Je to smutné, ale určitý druh levicového intelektuála je vrtohlavý tvor, který má rád, když se může přihlásit k nějakému „světovému názoru“. Končí to pak tím, že jedni milují Lenina a Stalina a jiní Mussoliniho a Hitlera – a že jich mezi válkami bylo.
Nedejme se mýlit tvrzením, že fašismus a nacismus jsou pravicové ideologie – Mussolini i Hitler byli socialisté, jen ne zrovna leninského střihu.
Levicový intelektuál je tvor nepoučitelný. Západní Evropa byla za studené války plná levicových intelektuálů, kteří milovali Sovětský svaz až do hořkého konce.

Přijdou nové omyly a nové hořké konce a budou u nich vždy znovu a znovu věřící v jednu zjevenou pravdu, ať už byla zjevena odkudkoli a kýmkoli.
Je proti tomu jediná obrana – pochybovat.
Totalita názoru je přímá cesta k totalitní společnosti. Společnost s jedním názorem je prostě totalitní bez ohledu na světový názor, který hlásá.

A nenechme se mýlit tím, že nová totalita bude fašismus nebo komunismus. Tyhle ideologie se už spořádaně odebraly do archivů a muzeí.
Nová totalita se jmenuje „liberální demokracie“ - demokracie s přívlastkem je vždycky jen navoněná totalita. Tahle „liberální“ je pokusem o vládu zelených fanatiků a uměle vytvářených a radikalizovaných menšin.

Každá totalita začíná tím, že slibuje napravit nějakou křivdu, chce nás zachránit před nějakým nebezpečím a slibuje dosažení konečného dobra.
A tak tedy:
Pofoukáme bebí ublíženým menšinám (nejlépe takovým, o kterých jsme ještě před deseti lety nevěděli, že vůbec existují).
Spasíme planetu před námi samými.
A nakonec pak pravověrní dojdou naplnění cíle života v multikulturní harmonii všeho se vším.

A co s nepravověrnými? Umírněný J.J. Rousseau psal o těch, kteří budou přinuceni ke svobodě. Jeho následovníci na ty nepřinutilelné použili gilotinu. Jejich následovníci v rudé i hnědé barvě vynalezli koncentrační tábor - je škoda plýtvat ještě neopotřebovanou pracovní silou a dobro je jen pro poslušné.

Nezapomínejme proto na slovo pluralita a vězme, že totalita jak čertovo kopyto čouhá ze spousty hezkých, kulatých, voňavých a korektních slov. Nesmíme se bát pojmenovat jakoukoli věc, jakýkoli problém. Jméno musí být jasné a srozumitelné, byť by při tom mělo být vysloveno jméno toho, jehož jméno se nevyslovuje.
Má-li být demokracie diskuse (aspoň T.G. Masaryk to tvrdil), potom se v ní nelze vyhnout ani slovům (a myšlenkám) hranatým a špičatým, která ne vždy voní.



Exkluzivní rozhovor s naší Hankou: 12 hodin před plánovaným císařem jsem se dozvěděla, že je syn pozitivní na Covid-19
Exkluzivní rozhovor s naší Hankou: 12 hodin před plánovaným císařem jsem se dozvěděla, že je syn pozitivní na Covid-19

Naše kolegyně a bývalá šéfová eMimina Hanka v úterý 8. září porodila zdravou holčičku Emičku. Plánovaný porod císařským řezem zkomplikoval Covid-19...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.