Když se řekne svoboda, tuzemský jedinec vycvičený povinnou školní docházkou ze sebe zpravidla vychrlí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Vzdělanější jedinci (kteří dokazovali svoji schopnost krátkodobě si zapamatovat a na výzvu zopakovat naučená fakta na vysoké škole) často ještě s porozuměním reagují na frázi, že „svoboda je poznaná nutnost“.

Problém nastává v okamžiku, kdy má onen tuzemský jedinec vyjádřit svými slovy, co to je svoboda, resp. zkusit aplikovat princip svobody v reálných společenských vztazích. Svoboda se rázem mění na nárok. Nárok něco od někoho dostat, nárok na to, aby někdo něco udělal či strpěl, když něco udělá někdo jiný. O tom, zda je nějaký nárok přípustný, pak rozhoduje zákon. Demokraticky přijatý, samozřejmě, jak jinak (o demokracii jako systému buzerace menšiny většinou viz zde).

V celém tom řetězci zpravidla jaksi zaniká to skoro nejdůležitější – že svoboda je stav, kdy člověk jedná bez donucení ze strany někoho jiného. Tedy bez toho, aby vůči němu bylo iniciováno násilí. Jde tedy ve společenském smyslu o nárok vůči všem ostatním, aby se zdrželi nějakého jednání, resp. do něčeho nezasahovali. No a co je to „něco“? Nabízí se jediné – osoba a majetek. Vlastnické právo (vč. „vlastnění“ sebe sama) je totiž identické se svobodou – také jde o nárok vůči všem ostatním, aby se zdrželi čehokoliv, co by nějak omezovalo možnost držet a užívat vlastněnou věc, požívat její plody a nakládat s ní. (Tedy, mělo by to tak být, dnes je vlastník množstvím zákonných omezení degradován spíše na někoho, kdo spravuje svůj majetek podle pokynů úředníků a politiků, ale o tom jindy.)

Suma sumárum: Svobodou se rozumí možnost dělat si na svém a za své co chci, pokud tím (nad míru přiměřenou okolnostem) nezasahuji do analogické svobody někoho jiného.

Až tedy zase někdy uslyšíte, že žijeme ve svobodě, vzpomeňte na ty tisíce právních předpisů, kterými stát (vaši spoluobčané prostřednictvím státu) zasahuje do toho, co (a kde) můžete jíst, pít, kouřit, kupovat a říkat, do toho, co můžete dělat na svém pozemku, ve svém domě, ve své restauraci, krámku apod. Vzpomeňte na to, kolik peněz vám, údajně svobodnému člověku, vezme stát z vašeho výdělku a spotřeby, aby uspokojil potřeby někoho jiného či realizoval něčí představu o tom, jak mají občané žít. Vzpomeňte, kolik musíte vynaložit peněz na to, abyste vyhověli požadavkům různých úřadů.

Ba ne, svoboda není to, co vládne v České republice či v Evropské unii. Nám i našim majetkům vládnou cizí lidé. A přitom svoboda je odpovědí na většinu problémů dneška (vč. například imigrace). Je to jednoduchý návod na život. Nesmírně morální, protože je založen na absenci násilí (kromě obrany). A nesmírně efektivní. Kdyby o našich penězích, majetku a životě nerozhodovali posledních 25 let cizí lidé, troufnu si tvrdit, že bychom v životní úrovni byli někde na úrovni Švýcarska.

Někdy je dobré se zamyslet nad pojmy, které častým opakováním ztratily svůj obsah či jej mají posunutý. Pak totiž leckdy zjistíme, že jsme manipulováni a oblbováni. Ke své škodě.