V neděli, dne 23. února 2025, se uskutečnily předčasné volby do spolkového sněmu u našich sousedů. O této události, na jejíž výsledky čekalo mnoho politiků, ekonomů či komentátorů, se napsalo a napíše jistě ještě mnohé. Nechci se tedy nyní zaobírat tím, co to může přinést, jak jednotlivé strany přesně dopadly, ani nijak zvlášť dlouze rozebírat nastalou situaci. Spíš bych se pozastavil u tamějšího volebního systému a provedl krátké srovnání s našimi tuzemskými poměry, případně se poohlédl i jinde.

První stručné zastavení se týká konání voleb. Osmdesátimilionové a rozlehlé Německo totiž dokáže zvládnout volby na federální úrovni během jednoho jediného dne. K odevzdání hlasu postačuje občanům časový interval od 8,00 do 18,00 hodin. Netřeba upozorňovat, že je to jistě levnější a efektivnější akce než obdobná v osmkrát menší České republice, kde jsou na každé volby do poslanecké sněmovny, a nejen tam, zapotřebí dva dny a první den členové volebních komisí musí vydržet na místě až do 22. hodiny. Byly sice nějaké pokusy o změny, ale nakonec zůstalo vždy jen u slov, činy nenastaly. Přitom stačí uplatnit jednoduchou zásadu. Kdo chce volit, čas si na cestu k volební urně najde, kdo nechce, nepřijde ani v pátek, ani v sobotu, ani jindy.

Druhé obsáhlejší zastavení bude pojednávat o užívaném volebním systému. Poválečné Německo, resp. západní část Německa se rozhodla pro model, kde se kombinuje poměrný systém s většinovým, což dlouhou dobu generovalo stabilní vlády za účasti maximálně dvou stran. V poslední době se to už příliš nedaří a v Německu se buď vytvářely vlády velké koalice (CDU/CSU – SPD) anebo až do letošních voleb musela vládnout ideově nesourodá trojkoalice. Na jedné straně levicoví sociální demokraté a zelení, na druhé straně svobodomyslní a na volný trh orientovaní liberálové, jejichž předseda Christian Lindner navíc odmítal v roli spolkového ministra financí příliš utrácet, prohlubovat státní dluh nebo vymýšlet novou daňovou zátěž. I proto se liberálů nakonec levicové strany zbavily. Nyní voliči opět rozdali karty a žádná vládní většina, která by si názorově byla blízká, se nerýsuje. Vypadá to prozatím na vládní kabinet, kde usednou zástupci dvou anebo tří politických stran s odlišnými idejemi. Vítěz se tedy musí právem obávat složitých a únavných jednání, ústupků, vydírání, nezdravých kompromisů a v důsledku toho neplnění vlastních předvolebních slibů. To známe dostatečně i z českého prostředí.

Když v průběhu 19. století nastala demokratizace společenských poměrů v řadě evropských zemí, jedním ze znaků tohoto procesu byly volby do zákonodárných sborů. Tehdy se dařilo většinovému volebnímu systému, kde vždy jeden obvod zastupoval jeden poslanec. Tak tomu bylo i v Zemích Koruny české hned v revolučním roce 1848 a vydrželo to až do posledních voleb říšské rady uskutečněných v roce 1907. Tento princip neopustili dodnes například v USA, ve Velké Británii, ve Francii, Češi si ho vybrali aspoň pro volbu do senátu, Maďaři většinový systém obnovili. Jak již je poznamenáno na úvod, také Němci se úplně nevzdali většinového volebního systému. Každý volič tam má dva hlasy, kdy jedním volí stranickou kandidátku (Zweitstimme) a druhým pak konkrétního kandidáta, který zastupuje jeden malý obvod (Erststimme). Přesto tento smíšený systém nyní neumožnil, aby se vítězná CDU/CSU stala jasným vítězem, jak bývá zvykem třeba na britských ostrovech, kde vítěz bere vše. Přitom pokud by se v Německu (inspirace i pro naše končiny) volilo jen v jednomandátových obvodech a odpadla by volba kandidátů podle poměrného systému, výsledky by byly docela jiné a mnohem přesvědčivější. Zatímco tedy současný způsob voleb vedl k výsledkům – ze 630 mandátů křesťanští demokraté (CDU/CSU) 208, Alternativa pro Německo (AfD) 152, sociální demokraté (SPD) 120, zelení (Grüne) 85 a postkomunisté (Linke) 64, tudíž ani jedna strana nedosáhla přesvědčivé většiny nutné k vládnutí, pokud by se uskutečnily v Německu volby jen ve 299 jednomandátových okrscích, výsledky by vypadaly následovně – CDU/CSU 190, AfD 46, SPD 45, Die Grünen 12 a Die Linke 6 křesel. V čistě většinovém volebním systému by disponovala vítězná CDU/CSU pohodlnou většinou 60,86 % mandátů. Podle pravidel smíšeného systému sice CDU/CSU také vyhrála, ale má na sněmu k dispozici jen 33,01 % mandátů. Je zajímavé, že v letošních volbách se v jednomandátových obvodech utkalo jen několik vrcholných kandidátů (Spitzenkandidaten). Friedrich Merz (CDU) získal přesvědčivých 47,7 %, Olaf Scholz (SPD) uspěl těsně jen s 21,8 %, v obvodech naopak propadl třeba Robert Habeck (Grüne) s 22,6 % nebo Alice Weidelová (AfD) s 20,4 %. Přesto se Habeck i Weidelová do spolkového sněmu dostanou, neboť německý volební systém umožňuje kandidaturu jak v malém obvodu, tak současně na stranické listině. Většinový systém tedy tyto dvě osoby z klání vyřadil, díky poměrnému systému ale usednou na 4 roky v německém zákonodárném sboru. Opačný postup je ovšem v Německu vyloučen. Můžete sice uspět ve svém obvodu, ale pokud vaše strana nezíská celostátně alespoň 5 % hlasů, přímý mandát vám nepřísluší. Předem je tedy jasné, že žádný nezávislý uchazeč o mandát se nemůže nikdy stát poslancem.

Ještě se tedy ilustrativně podívejme na to, kdo by vládl v Německu na základě zásad většinového volebního systému a la Velká Británie v uplynulém volebním období 2021-2025. Celkem 299 volebních obvodů by si zástupci stran rozdělili takto – CDU/CSU 143, SPD 121, AfD 16, Die Grünen 16 a Die Linke 3. Zvítězila by tedy CDU/CSU, nikoliv SPD, a nebylo by zapotřebí sestavit různorodou vládu se třemi stranami, která Německu, jak se zpětně zdá, příliš neprospěla. Třeba zelení aktivisté by se prosadili jen v 16 obvodech, tj. namísto 118 ze 735 (zastoupení 16,05 %) by měli právě jen uvedených 16 z 299 poslanců (zastoupení 5,35 %). Jestliže by i Česká republika chtěla zažít jednolité vlády podporované dostatečnou většinou v parlamentu, mohla by se inspirovat rovněž ve Velké Británii. Jenže to se těžko uskuteční. Drobné politické strany si pod sebou, lidově řečeno, větev nepodřežou. Kdyby český „rybníček“ ovládala vždy na 4 roky jednobarevná vláda, zcela by odpadl „vyděračský“ potenciál malých stran o pár stovkách členů, političtí činitelé by se nemohli opakovaně vymlouvat na ostatní členy koalice, že jim znemožnili splnit předvolební sliby, čeští občané by přesně věděli, který jednotlivec zastupuje jejich bydliště ve sněmovně, příliš by nehrozily předčasné volby. Taky by nebylo třeba potisknout tolik papíru, kandidovalo by méně osob.

Podívejme se tedy, jak by vypadalo rozložení sil ve sněmovně v uplynulých vybraných letech, kdyby se použil jednokolový většinový systém. Pro hypotetické počty by za volební obvody posloužily jednotlivé statistické okresy v počtu 77. Třeba sněmovní volby v roce 2021 by dopadly následovně: ANO 45 mandátů, SPOLU 32 mandátů. Pohleďme ještě do dávnější minulosti. Při prvních volbách v České republice (1996) by se rýsovala konstelace: ODS 41 mandátů, ČSSD 36 mandátů. Do poslaneckých lavic by vůbec neusedli zástupci dalších čtyř menších stran. O dva roky později by se nemusela uzavírat opoziční smlouva a mohly odpadnout další neproduktivní tahanice a výčitky, neboť do sněmovny by se dostalo 64 poslanců za ČSSD a 13 poslanců za ODS. Například roku 2006 by se neustavila zablokovaná sněmovna (poměr koalice versus opozice 100:100), ale 40 křesel by připadlo ODS a 37 ČSSD. Tyto kalkulace jsou do jisté míry samozřejmě zavádějící. Kdybychom byli zvyklí na jednokolový většinový systém, obvody by měly jinou podobu a rozlohu než dané okresy, sněmovna by zaručeně nezůstávala jen dvoubarevná, ale prosadily by se i regionální kandidáti anebo třetí strana. Přesně tak je tomu koneckonců i ve vícekrát citované Velké Británii, kde v dolní sněmovně rozhodně nejsou jen poslanci ze dvou stran. Momentálně tam zájmy voličů zastupují kromě labouristů (411 poslanců) a konzervativců (121) také liberální demokraté (72), skotští nacionalisté (9), reformisté (5), dalších osm seskupení (26) a nezávislí (6). Ani rakouští sousedé by v současnosti neprožívali tak bolestivé sestavování spolkové vlády. Do Národní rady se naposledy dostali svobodní (FPÖ, 57 mandátů), lidovci (ÖVP, 51), socialisté (SPÖ, 41), liberálové (NEOS, 18) a zelení (Grüne, 16). Protože se nikomu nechce do vlády s FPÖ, Rakousko stále nový kabinet postrádá. A jak by dopadly výsledky při většinovém způsobu? V Rakousku existuje 88 okresů a 23 vídeňských městských okresů, volilo by se tedy ve 111 jednomandátových obvodech. Na FPÖ by připadlo 46, na ÖVP 38 a na SPÖ 27 poslaneckých křesel. Zelení a liberálové by neměli na sestavení vlády žádný vliv.

Je pravdou, že vláda jedné strany může mnohé vyděsit. Už jsme to koneckonců zažili. Největší nevýhodou tohoto způsobu konstituce sněmovny zůstává fakt, že se zpravidla až na dvě třetiny hlasů nebere vůbec žádný ohled. Ovšem lze namítnout, že ani poměrný systém nezaručuje přesný odraz vůle voličů, například při předešlých volbách roku 2021 propadlo u nás 20 % odevzdaných hlasů, a hlavně neumožňuje vazbu poslance k malému obvodu, stejně tak se v něm nemůže prosadit žádný opravdu bezpartijní kandidát. To vidíme koneckonců i na příkladu sousedního Německa. Za úvahu pro naše končiny by třeba stál systém, jímž by se české země rozdělily, dejme tomu, na 55 volebních obvodů a z každého takového obvodu by se poslanci stali vždy tři nejúspěšnější kandidáti bez ohledu na politickou příslušnost aneb na celkové výsledky stran. Volič v každém obvodu by měl k dispozici pouze jeden lístek se jmény všech kandidátů (napříč stranami a hnutími), kde by libovolně určil jejich pořadí podle svých vlastních preferencí. Vůle stranických sekretariátů, koho chce přednostně dostat do dolní komory parlamentu, by se omezila v takovém případě na minimum.