Nastávající rok nemá být jen rok zostřeného vzpomínání na listopad před dvaceti lety. Má to být i rok, kdy se projeví hospodářská krize. Ten stav hospodářství, jemuž se říká poněkud komicky, totiž „recese“, už nastal. Tu dali zaměstnancům nucenou dovolenou, tam propustili dvacet, jinde sto lidí, je to statistika a zároveň každé to číslo prezentuje lidský osud, vážné starosti, neklid, obavy. Pociťujeme je asi všichni, ať patříme ke kterékoli profesi a příjmové skupině. Jen málokdo si řekne – já mám takové příjmy, že mi nevadí, když se smrsknou na půlku. Neznám takového člověka. Většina z nás žije takříkajíc na doraz, rozdíl je samozřejmě v tom, jak má kdo ten doraz nastaven.

Ke starostem se bez mučení hlásím, ke starostem a také ke zvědavosti. Krize je takříkajíc moje hodně stará známá. Narodil jsme se v pětačtyřicátém roce a v padesátých létech byla Krize s velkým K snad nejčastěji zobrazované strašidlo, samozřejmě jako neodmyslitelná průvodkyně Strýčka Sama v jeho cylindru s hvězdami a pruhy. Byla malována jako smrtka s kosou, přičemž Strýček Sam a jeho věrný Sancho Panza, břichatý imperialista s řetězem na hodinky na břiše, k ní měli jaksi obojetný vztah: na jedné straně se jí báli, ale na straně druhé si ji hýčkali, protože ona se nejvíc vyřádila na dělnících, těch vyhublých bytostech v placaté čepici, živořících pod oblouky mostů. Smrtka Krize působila tam na Západě, v krajině bídy na jedné straně a nehorázného přepychu horních deseti tisíc na straně druhé. V naší zemi byla krize také, ve třicátých létech. To nám říkali ve škole.

Ovšem vyskytli se i pamětníci první republiky, jako byl pan Duchek, myč oken. Ten mi říkal, chlapci desetiletému:

„Nezaměstnanost? Kdo chtěl dělat, ten dělal.“

„I když byla krize?“ divil jsem se. „Vždyť přece byla nezaměstanost, lidi neměli práci!“

„ Já dělal vždycky.“

Pochybnosti jsem si odnesl v duši do dospělosti. Jak to v té krizi bylo? Kdo lhal či zkresloval skutečnost? Co se vlastně dělo konkrétně? Přirozeně, že jsem časem získal kvalifikovanější informace, než jaké mi předával pan Duchek i paní učitelka ve škole. Jenže je to všechno statistika, interpretace a výklad zbarvený politickým postojem výkladcovým. O poměrech v Československu v době krize mi vyprávěli i někdejší nezaměstnaní. Byly to ukrutné příběhy. Bezvýsledné bloudění Prahou v naději na získání práce, která nikde nebyla. Lhali ti lidé? Přitemňovali si svoji zkušenost? Do jaké míry autentické jsou literární výpovědi? Jestli mě životní zkušenost něčemu naučila, tak hluboké nedůvěře k intelektuálově výpovědi o stavu světa.

Krize tedy přijde, představí se. Poznáme ji? Možná, že ji velké obchodní řetězce dokáží zpeněžit. Stane se prodejním artiklem. K oblíbeným reklamním sloganům patří BANKROT a TOTÁLNÍ KRACH CEN. Proč by se do sloganů neměla dostat krize?

Pak bych se ovšem přimlouval za to, aby vizualisté vzali v potaz kresby Antonína Pelce a Lva Haase z padesátých let. Ve zpodobnění Smrtky Krize byli nepřekonatelní a bylo by skoda vymýšlet jiné zpodobnění této příšery s kosou.

Jen jedna změna by se mohla provést, v duchu výše řečeného: místo kosou bych ji vybavil čtyřtaktní sekačkou Honda, vzduchem chlazenou, s výkonem 3 kW za nepřekonatelnou krizovou cenu.

LN, 5.1.2009