Pokud chceme pochopit, jak vznikla a jak fungovala Charta 77, musíme se vrátit do hloubky padesátých let. Po válce a hlavně pak po „Vítězném únoru“ panovalo ve společnosti velké nadšení pro komunistické ideály. Lidé houfně vstupovali do strany a v šedesátých letech to pokračovalo. Lidé jako Smrkovský byli aktivní už v roce 1945 a přibývali noví. Dienstbier, Šabata se Šabatovou, Chramostová, Svozilová, Dobrovský, šílený trockista Uhl, Pithart, Císař a řada dalších.

Pak přišla bomba, pomník Stalina byl vyhozen do vzduchu, jeho kult padal a destalinizace začala doléhat i k nám. V řadách nadšených komunistů zavládlo zděšení. Někteří z nich pochopili své omyly a začali podporovat nové vedení KSČ z přesvědčení. Jiní prostě ze strachu. Aby nezůstali „stát opodál“. Z přesvědčených stalinistů se začali stávat nadšení kritici starých pořádků. A tak se začali hrnout do čelných míst nové, „obrozené“ strany. Do čela je zvolen neškodný trouba Dubček a za nitky tahají lidé jako Smrkovský, Císař, Šik, Mlynář a další. Ze Šavla se rychle stává Pavel. Mladí a politicky velmi nezkušení lidé (včetně mě) byli nadšení. Možná si většinou přáli, aby u nás vznikla taková nějaká další Jugoslávie. Samozřejmě si vůbec neuvědomovali, že ti noví báječní lidé jako Smrkovský, Hájek, Kohout anebo Císař jsou přesně ti samí, kteří ten totalitní režim pomáhali po válce budovat.

Ale přišel další malér…invaze sovětů v srpnu 1968. Co teď? Převlékneme kabát podruhé? Někteří to zkusili. Tak třeba Čestmír Císař se připlazil k Husákovi po břiše a škemral, aby ho vzal nový tajemník na milost. Prý pochopil svůj omyl a chce pomáhat v normalizaci. Byl striktně odmítnut. Další prominenti osmašedesátého pochopili a marnou snahu vzdali. Nezbylo jim nic jiného než vstoupit do „disentu“. Bylo jim jasné, že lepší místa než práci v kotelně nebo v lese nenajdou. Začalo se rodit tvrdé jádro Charty. Obdivovatelé ideálu „socialismu s lidskou tváří“. Hrdí odpůrci normalizace, tak trochu z nouze ctnost.

A začali se přidávat jiní. Mezi nimi i mladý, nadšený Václav Havel. Ani on původně nechtěl svrhnout a zničit socialismus, chtěl ho jenom po boku dalších vylepšit a svrhnout diktátory typu Husáka, Šalgoviče, Bilaka, Koldera a celé této party.

Bylo by omylem domnívat se, že Charta 77 byla nějakou homogenní partou. Sdružovala lidi s nejrůznějším světonázorem. Umírněné, nekomunistické reformátory, jakým byl Havel, kryptokomunisty z rodiny Šabatových, anarchisty typu Uhla, různé blázny, nadšence, ale i přesvědčené antikomunisty jako třeba Stanislav Devátý. Ti byli ovšem v žalostné menšině. Do čela Charty se prosadili Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Ve velké většině bývalí přesvědčení komunisté. Ti chtěli KSČ zásadně reformovat, ale ne ji zlikvidovat. Přáli si obnovu socialismu s lidskou tváří, ale odmítali „vládu jedné strany“… prostě naivní idealisté. Jedno ale všechny chartisty a disidenty spojovalo. Touha porazit Husáka a svrhnout jeho režim. V tom byli jednotní, ovšem co bude dál, o tom měli velmi různé představy. V listopadu 1989 byla Charta a chartisté na vrcholu popularity. Ta ale netrvala dlouho. Vzniklo Občanské fórum, ale také nevydrželo dlouho. Idea sjednocení národa se rychle ukázala jako nesmyslná. Část lidí si přála zachování socialismu, na druhé straně stál Václav Klaus a jeho ODS, socialismus odmítající.

Lidé si pomalu začali uvědomovat, kdo vlastně jsou ti obdivovaní chartisté, tedy velká část z nich. Prostě lidé, kteří si přejí uchvátit moc a vliv za každého režimu. Do čela státu se prosadili bývalí komunističtí koryfejové, novináři, zpravodajové z Moskvy Dienstbier, Dobrovský, anebo třeba Pithart, notorický přebíhač mezi stranami (ten je obzvláště nezničitelný), ex-komunistka Šabatová, Jičínský, Rychetský a další. Pokud neumřeli, jsou tam dodnes. Lidé už prohlédli a velká část národa tyhle notorické funkcionáře srdečně nesnáší. Korytář prostě zůstane korytářem v každém režimu…

A všimněme si prosím dítek těchto zasloužilých reformních komunistů, disidentů. Jablko většinou nepadlo daleko od stromu. Tihle mladí jen poněkud pozměnili ideologii. Reformní socialismus nahradili ideou eurosocialismu, globalismu a levicového liberalismu.

K čemu tedy po listopadu 89 došlo? Rozradovaní disidenti se okamžitě nacpali do vedoucích funkcí ve velké části exekutivního spektra. Obsadili ministerstva, tisk a především televizi. Nejenom ČT, ale infiltrovali i Novu. Kdo dnes vládne televizemi, ovládá i myšlení většiny národa. Stalin ovládal národ filmem, Hitler rozhlasem a komunisté televizí. Tak je to prosté... Do zpravodajství ČT byli urychleně dosazeni příbuzní a dítka neomarxistů a ti se drží svých postů pevně. Do čela ČT byl zvolen člověk, který se ještě na konci roku 1989 pokoušel vstoupit do KSČ. Co dodat? Tento týden poslanecká sněmovna konečně projednala dlouho odkládané zprávy o hospodaření ČT z let 2016 a 2017. Politici z TOP 0.09, starostů a ČSSD zprávu nadšeně schválili, poslanci za ODS a hnutí ANO se přidali. Co dodat...