K soudobým bonmotům patří i dvojsmyslné tvrzení, že česká společnost je „společnost nevolnosti“. Avšak: i když nejsme vzorovým příkladem volné soutěže idejí, názorů a řešení, jsme dnes nesporně o několik řádů volnější než před listopadem 1989. Poukazování na politickou „nevolnost“ je proto (stále ještě?) problematické – zvláště není-li myšleno jako apel na zrychlení posunu ke kultivované liberální společnosti západního typu, nýbrž jako poohlížení se po volnosti marxleninsky podmíněné uznanou nutností.

Ona druhá nevolnost, skutečný „šoufl pocit“ žaludku na vodě, vedoucí i k pověstné „blbé náladě“, je však výstižná. Nesouvisí jen se znechucením z toho či onoho skandálu, korupčního jednání a jiné „páchnoucí společenské špíny“.

Jde též o jakousi sociální závrať a kinetózu. Pravá kinetóza je medicínská diagnóza - ti, kdo bez kinedrylu a zvracecího pytlíku nenastoupí do autobusu, o zapovězenosti točivých lunaparkových atrakcí nehovoře, mohou vyprávět.

Medicínsky je závrať „ztráta prostorové orientace, narušení vztahu mezi okolním prostorem a jednotlivcem Obtíže vyvolává především tzv. senzomotorický konflikt - neshoda mezi informacemi z různých částí rovnovážného systému (např. z oka a z vnitřního ucha), zmatek v centrálním analyzátoru.“

Sociálně jde analogicky o nevolnost z podivných, nesrozumitelných, nepřirozených, neodhadnutelných, nekontrolovaných sociálních pohybů a jevů, o nelogičnost, neúměrnou rozpornost a ztrátu autentičnosti v jednání politických a jiných veřejných subjektů i v obecném společenském dění a směřování.

Mnohdy jsme schopni (je nám umožněno) vnímat jen fragmenty probíhajících dějů obdobné trhavému pohybu krajiny míhající se za okny uhánějícího rychlíku. Mnohdy sviští pohyb v kruhu či po spirále, aniž bychom byli schopni fixovat záchytný pevný bod, předvídat další pohyb, udržet balanc analogicky baletkám při piruetě. Víříme a rotujeme v prostoru, jsme roztáčeni a kamsi unášeni. Média ani politické strany nepřinášejí potřebné stabilizující informace a výhledy – naopak zhoršují chaos a „senzomotorický konflikt“.

Manipulace dosahují mnohdy úrovně zvrácenosti, nenáhodně souznějící se zvracením.

Často jsme také usazeni v protisměru společenského ujíždění – nevidíme čelním sklem, kam uháníme, nemůžeme se předem připravit na blížící se zákruty, hupance, rygoly – jen to s námi škubne, houpne, „to venku“ se mihne a zmizí za námi, aby nám bylo kýmsi jaksi zpětně interpretováno. Podstatou závrati a kinetózy je nenormálnost, nepřirozenost, chorobná rozpornost, nejistota. Teprve pak se svou troškou do mlýna přispěje i hnilobný zápach nemravností a zločinnosti.

Závrať a kinetóza jsou vždy provázeny úzkostí. I u ní lze nalézt závažné asociace se soudobým děním v Česku. K pozoru hodným reminiscencím patří např. dávné Pavlovovo podmiňování úzkosti u psů.

Pavlov naučil zvířata rozlišovat kruh a elipsu – s jedním tvarem byla spojena odměna (asi žrádlo), s druhým trest (asi rána elektrickým proudem). Psi byli spokojení a vesele volili mezi odměnou a trestem, mezi dobrem a zlem. Pak začal Pavlov elipsu a kruh tvarově sbližovat. V určitém okamžiku nebyli psi již schopni rozlišit, co je kruh a co elipsa, co je dobro a co zlo, za co přijde odměna a za co trest. A vznikla úzkostná neuróza. Stejně by tomu bylo, kdyby výzkumník začal prohazoval reakce – za dobro trest, za zlo odměna.

Překrývání politických subjektů, jejich chorobné splývání, vzájemná nerozlišitelnost v klíčových záležitostech, chameleonské proměňování, zamlžování pojmů, dezinformace, překrucování minulosti a kauzality, reciproční rozpor slov a skutků, kdy politici dělají pokoutně právě to, co hlásají jejich slovně nesmiřitelní protivníci, omlouvání a tolerování neomluvitelného, to vše stírá rozdíl mezi kruhy a elipsami, mezi dobrem a zlem. Důsledkem nemůže nebýt úzkost, a nebo únik z „experimentu“ - rezignace, emigrace z veřejného, občanského prostoru. Ani to však není úlevné řešení – utrpení z úzkostné volební nejistoty je nahrazeno utrpením ze závrativé kinetózy manipulací.

Při hledání východiska poskytují medicínské analogie důležité poučení jako obranu před politickými populisty a totalizujícími demagogy: Prevencí ani u sociální kinetózy a závratě není vyloučení pohybu a výšek, ale jejich srozumitelnost s existencí záchytných bodů. A prevencí úzkosti z nejistoty není zrušení volby, ale opět srozumitelnost, vymezení, respektování kontrastních rozdílů – zvláště mezi dobrem a zlem - i srozumitelného efektu „správné volby“, která nebude zneužita k pravému opaku.

Východiskem z naší společenské nevolnosti, úzkosti a blbé nálady je kultivace dynamického pluralitního prostředí, nikoliv normalizačně jednotná stagnace zbavená kontrastů i skutečné volby, i když ji mnozí jako lék stále hlasitěji nabízejí.