SPOLEČNOST: O sníh vůbec nejde
Senátor Kubera má pravdu, že ten zákon neříká nic o tom, kdo či zda se bude sníh na chodnících odklízet. Teď se zrovna potýkáme s větším přídělem sněhu, ale to je v posledních třech letech spíše výjimečné. Ne, v tomhle případě o sníh vůbec nejde. Na Kuberově zákoně se mi líbí především to, že na městské chodníky vrací zdravý rozum.
Předně platí, že každý by měl být odpovědný sám za sebe. Před třemi lety jsem si přivodil na náledí ošklivou otevřenou zlomeninu kotníku. Asi po měsíci, když jsem stále hopkal o berlích s "nechodící" sádrou, se mě někdo zeptal, jestli jsem zažaloval majitele přilehlého domu. Šokovalo mě to. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by za tu nepříjemnost mohl někdo jiný než já.
A do dneška si to nemyslím.
Nic jako "právo na bezpečný chodník" neexistuje.
Z logiky věci je to nesmysl. Když uklouznete na přechodu, můžete si za to sami. A když o metr dál na chodníku, máte najednou šanci se "zahojit" na majiteli domu. Není to hypotetická situace.
Takové kauzy byly v minulých letech u soudů a končily přesně podle litery nespravedlivého zákona vyplácením odškodného.
Nářek měst a především Prahy, že změna zákona neúměrně prodraží péči o město, je hloupý. Stejně jako spekulování, že v době sněhové kalamity ani není v silách města všechny chodníky uklidit. No a co? Mají snad řidiči právo žalovat stát, když havarují na neuklizených silnicích? Kdepak, pro tuto alternativu je k dispozici kouzelná formulka, že "nepřizpůsobili rychlost jízdy stavu vozovky". Zkrátka budou muset i chodci přizpůsobit styl chůze stavu chodníku.
Ale možná to nebude potřeba. Vsadím klidně stonásobek honoráře za tenhle komentář, že když sněmovnou odhlasovaný Kuberův zákon vstoupí v platnost, budou chodníky vypadat úplně stejně jako teď. A to bez toho, aby obce utratily byť o korunu navíc. Obce se ze své odpovědnosti můžou vyvázat tím, že chodníky opatří varováním, že se neuklízejí. Jsem pro. Budu klidně volit starostu, který ve svém volebním programu vyhlásí, že z obecních peněz neutratí za úklid sněhu na chodnících přilehlých k soukromým domům ani korunu.
Chodníky jsou totiž dobrou metaforou veřejného prostoru. To je ten prostor, který nepatří nikomu, ale zároveň všem. Odpovědnost za něj můžeme určit zákony, ale to vede jen k pocitu odcizení. Máme zákon, který ukazuje prstem na člověka, jenž má úklid sněhu na starosti? Pak dá rozum, že ho nebude uklízet nikdo jiný, protože by si připadal jako pitomec. Závěje nebo náledí na chodníku nejsou "náš", ale "jeho" problém.
Druhou možností je nechat veřejný prostor na svobodném rozhodnutí těch, kteří ho sdílejí. Mnoho chodníků uklidí ti, pro které je to jednoduše výhodné. Například majitelé obchodů, restaurací či dalších soukromých podniků. Už dnes vidíme, že před některými obchody jsou chodníky "vymydlené", zatímco hned vedle na ně zjevně nikdo ani nesáhl. Přitom jsou před týmž domem. Proč to tak je? Protože majitelé těchto obchodů berou upravený chodník jako konkurenční výhodu a správně předpokládají, že jim pár minut práce s lopatou nebo koštětem získá zákazníky.
Ale pak je spousta lidí, kteří "svůj" chodník uklidí proto, že cítí cosi jako společenskou odpovědnost. I když v případě pár centimetrů sněhu to zní zbytečně nadneseně. Oni ho lopatou odházejí prostě proto, že chtějí, aby to před jejich domem vypadalo dobře. Můžou mít i malicherné pohnutky, třeba aby měli hezčí chodník než soused. A pak je tu ten pocit, s kterým sníh budou odklízet. Teď dělají nepříjemnou práci s myšlenkami na imaginárního idiota, který by mohl uklouznout a roky se s nimi soudit. Není lepší dělat ji dobrovolně a proto, aby se ostatním po chodníku lépe chodilo?
Kuberův zákon prospěje duševnímu zdraví.
LN, 21.2.2009
Autor je novinář
