Motto: Kuřák smrdí, to je jednoduchá a snadno ověřitelná pravda. Smrdí mu z pusy a smrdí celý. Buďte deset minut ve společnosti kuřáka v akci a smrdíte také. Navíc máte v plicích jeho dehet (viz Astonův úvodník).
Dalo by se to napsat také takto: Každý, kdo snědl dva stroužky česneku, smrdí, to je jednoduchá a snadno ověřitelná pravda. Smrdí mu z pusy a smrdí celý. Buďte deset minut v jeho společnosti a smrdíte také. Navíc máte v plicích jeho česnek. A za dehet a česnek je možné dosadit skoro cokoliv, cibuli, uzenku, pivo, rum i nejjemnější whiskey, marihuanu, žvýkačku orbitku i jakostní ústní vodu.
Když označíme vůni jako čichový vjem libý a smrad jako čichový vjem nelibý, těžko najdeme dva jedince, kteří by se shodli na stoprocentně shodném zatřídění. Silný společenský tlak dokáže divy, ale nikoliv zázraky. Tak ještě stále můžeme potkat osobnosti, kterým cibule vadí víc než cigaretový kouř. Jinému podivínovi stojícímu na zastávce autobusu nejvíc ze všeho vadí smrad z autobusu. Jsou jednotlivci, kterým může být při cestě hromadnou dopravou špatně ze zdánlivě neodolatelné kombinace dvaadvaceti různých deodorantů a dali by přednost vůni lidského potu, možná i vůni propocených ponožek. Otázka, zda je objektivně příjemnější vůně ženy, nebo vůně Chanelu No 5, nemá smysl. Najdou se dokonce muži, kteří vášnivě rádi líbají kuřačku havanských doutníků, ale nepolíbí vegetariánku s vleklým zánětem dásní.
Stejné je to se škodlivostí škodlivin. O tom, že kouření škodí zdraví, asi pochybuje málokdo. Stejně tak platí, že zdraví škodí téměř cokoliv. Neúměrné pojídání uzenek. Neúměrná konzumace koblih, tuků a uhlohydrátů. Poruchy v příjmu potravy vedoucí k anorexii. Zdraví škodlivý může být sport, dokonce i cyklistika na cyklostezce. Zejména na úplně nové "Cyklomagistrále Ploučnice", která vede z Osečné do Novin pod Ralskem a jejíž některé úseky byly vyznačeny tak idiotsky, že pravděpodobnost nežádoucího setkání cyklisty s motorovým vozidlem již v letošní cyklistické sezóně převyšuje podle mého střízlivého odhadu dvacet procent.
Vnímání rizik je ovlivněno tradicemi i módou a má často jen slabou souvislost s tím, s jakým skutečným nebezpečím se určité chování pojí. Většina lidí se cítí bezpečně za volantem auta, ale nejistě v bouřce uprostřed pole, ačkoliv statisticky je první pozice rizikovější. Většina lidí se bojí žraloků a nebojí finančního úřadu. Většina lidí se bojí jaderných elektráren a nemá ponětí o přírodní radioaktivitě, ačkoliv průměrná radiační zátěž z radonu v průměrném českém obývacím pokoji za jeden rok je téměř jistě násobně vyšší než celková radiační zátěž průměrného občana České republiky způsobená haváriemi v Černobylu a ve Fukušimě. Nebo jiný příklad: Kdo dnes dokáže posoudit následky desetiletí trvajícího lpění na čistotě až sterilitě našich životů a odhadnout, nakolik se podílí na vzrůstajícím výskytu alergií?
Ostatně soudím, že největší duševní, tělesné, citové i hospodářské škody současné vyspělé společnosti způsobuje televizní vysílání, zvlášť pravidelné sledování televizních novin. I když to zatím nikdo neumí vědecky prokázat.
Zdraví škodlivý je život sám a nejbezpečnější by bylo, kdyby jedinec po narození vlezl do inkubátoru a zůstal tam až do smrti. Délka života se jako snadno sledovatelný parametr často přeceňuje. Někdy může být snesitelnější umřít ve středním věku na následky kouření, než žít v plné tělesné svěžesti do devadesáti let, posledních patnáct kvůli demenci v péči milosrdných sester.
Domnívám se také, že regulace kuřáků je v současnosti – v porovnání s ostatními rizikovými skupinami – víc než dostatečná. Že celkovou újmu, kterou dnes kuřáci způsobují nekuřákům, lze považovat ze zanedbatelnou. Další represe způsobí, že se z kuřáků stanou disidenti. A jako takoví budou nevhodným příkladem pro naše děti a mládež.
Proto prosím, nechte nás žít. Jakékoliv svobodné rozhodnutí je nebezpečné a každý je svého štěstí strojvedoucím.
Pro pořádek uvádím, že do sedmnácti let jsem nekouřil, od sedmnácti do čtyřiceti kouřil, od čtyřiceti do devětačtyřiceti nekouřil, od devětačtyřiceti znovu kouřím. A jednou zase kouřit přestanu, to je jisté – pravděpodobnost rovná se jedné.
Dokážu si proto alespoň částečně představit i pocity nekuřáků.
Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)
Tento text byl nabídnut ke zveřejnění Neviditelnému psu a revue Fragmenty.