Především a ze všeho nejvíc chci pozdravit Zdeňka Urbánka, který dnes slaví devadesátiny. Na oslavu radši nepůjdu, potácím se mezi psacím stolem a postelí a nerada bych na hosty a na oslavence pokašlávala a kýchala - co kdyby si někdo z báječné oslavy odnesl jako výslužku moje nachlazení? Tak aspoň takhle oslavenci ze srdce přeju hodně zdraví, síly a dobré pohody. Vyrovnanost mu přát nejspíš nemusím, dost pochybuju, že by ji postrádal, vždyť jí měl dost, co ho pamatuji.

Vypisovat jeho životopis a zásluhy snad ani nebudu, určitě to udělala řada mých kolegů, na narozeniny tak významné jako devadesátiny se v médiích nezapomíná. Tak snad jen tolik, že autoři, které Zdeněk překládal (a že jich je! a že jsou to nějaká jména!), jsou i mně blízcí a že jsem nejednou dumala, jak mohl překladatel tak výstižný obrat vymyslet. A že je mi líto, že jsou lidé jako Zdeněk Urbánek - lidé neokázalí, pracovití, spolehliví a stateční - v populaci tak málo zastoupeni. A tak málo vyzdvihováni.

Je to zvláštní: proč lidi, na které bychom měli být pyšní - a řada z nás jistě také je - média připomínají většinou, až když umřou? Anebo když slaví narozeniny, pokud možno vysoké? Proč se daleko víc dočteme a doslechneme o různých grázlech nebo o veličinách pomíjivého úspěchu? Dají se z toho samozřejmě vinit média a jejich hyenismus, jak to také ledaskdo dělá, ale soudím, že je to povrchní pohled. Média, pojímaná naším světem jako zboží, něco jako ponožky nebo paštika, přece samozřejmě hledají tržní úspěch. A je asi pravda, že lidi přitahují spíš špatné zprávy než dobré, spíš lumpové než slušní lidé. Stačí si pár dní po sobě přečíst titulky v novinách. Stačí se podívat, jaké noviny a zpravodajství mají úspěch.

Anebo knížky: literaturou o Hitlerovi a jeho generálech, bitvách, zlatu a já nevím čem by se dala zastavit Vltava. A ač v dějinách bylo statisíckrát víc lepších hodně významných lidí, takové publicity se nedočkají. A zase to není tím, že by vydavatelé (či snad jen čeští vydavatelé) byli zvrhlíci, kteří si libují v monstrech. Mají ale nějakou zkušenost a vědí, co se lépe prodává -a knih, které se věnují pozitivním hrdinům, se neprodá zdaleka tolik. Zřejmě čtenáře prostě přitahuje zlo a čím mohutnější a silnější porce zla, tím je přitažlivější.

Nahlas se to neříká, všechny ty eposy o nacistech se označují za historické (také historické jsou) a zájem o ně lze snadno vydávat za zájem o dějiny. Je to vznešenější a všeobecně přijatelnější. Ani autoři moc nepíšou o hodných a slušných lidech, na těch zřejmě není nic zajímavého; ostatně i kdyby bylo, tržní úspěch zdaleka nebude takový, jako když píšou o zločincích. Obdivujeme katastrofy a zločiny - slušnost není žádaným zbožím. A když někdo veřejně mluví o slušnosti, bývá často označen za moralistu a zesměšněn. Neděláme ale chybu, když tolik vytěsňujeme z našeho knižního a novinářského obzoru slušnost? Nedoplácíme na to celkovým zhrubnutím a zvulgárněním? O to víc musím myslet na jemného a slušného Zdeňka Urbánka.

LN, 12.10.2007