1.3.2021 | Svátek má Bedřich


SPOLEČNOST: O sladkém zpěvu krysařovy píšťalky

8.8.2007

Jiřina Šiklová v článku Soudružka Nepotrestatelná (LN, 3.7.2007) otevřela otázku viny bývalých komunistů. Reagovala sice na neschopnost někdejší prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové, jež se podílela na vraždě Milady Horákové, pochopit podstatu zločinu, ale pozornému čtenáři neunikne, že své úvahy postavila obecněji, než je zkoumání viny jedné rigidní staré dámy.

Jiřina Šiklová položila základ své úvahy do těchto slov: „Vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit.“ Citlivému čtenáři neunikne spojení slůvka my s významově dramatickými substantivy vina a hřích. Tak vzácnými, až je člověk připraven před paní Šiklovou smeknout klobouk. Tím spíš, když odhalí, že autorka nemluví o cizí vině, ale o hříchu svém vlastním. A tím spíš, když ví, že Jiřina Šiklová byla až do okupace Československa sovětskou armádou členkou KSČ.

Život Jiřiny Šiklové, právě tak jako životy některých jiných bývalých komunistů, dosvědčují existenci lidské schopnosti prozření, uznání viny a nápravy vlastního hříchu. Namátkou: Jaroslav Seifert, Ludvík Kundera, Hanzelka se Zikmundem, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma bývali v různých dobách členy KSČ, naslouchali mámení ideologických slibů o velké spravedlnosti, než pochopili, že naletěli sladkému frázování krysařské píšťalky, rozešli se s partají svých snů, prodělali sebereflexi. Jsou mezi nimi ti, kteří podstoupili niterné očištění pokáním a zůstali ve svých vlastních očích a v očích ostatních muži hodnými úcty. Většina z nich to udělala navzdory tomu, že rozchod s rodnou stranou tehdy znamenal občanské, profesionální a často i trestněprávní zničení. Navíc pak často svoji vinu léta odčiňovali odporem proti komunismu. Vím, o čem mluvím. Své tříleté stranické extempore v době Pražského jara, kdy jsem byl přesvědčen o reformovatelnosti komunismu, jsem před čtyřiceti lety, při sovětské invazi, zakončil mučivým sebezpytováním a právě oním vnitřním pokáním, o kterém píše Jiřina Šiklová. Někdy používaný bonmot „bývalý komunista je něco jako bývalý černoch“ je možná sémanticky vtipný, ale kulhající.

Morální zodpovědnost nás, bývalých komunistů

Dekomunizace Česka je proces bolestivý a dlouhodobý i díky masovému a soustavnému ideologickému vymývání mozků. Komunistická strana Československa nebyla na rozdíl od své nadřízené matky, Komunistické strany SSSR, stranou výběrovou, naopak. Za více než pětačtyřicet let do ní byly vtaženy miliony lidí, což znamenalo pro vedení strany jistou formu ředění vlastní nepravosti. Každá druhá rodina v Česku má nějakého hodného strýčka Frantu, který ve straně byl. Byli tam tátové, bratři, sestřenice i bratranci. Oni přece nic neudělali, oni se přece na vraždě Milady Horákové nepodíleli… Nevidím do duše milionů, ale nezaškodilo by, kdyby se chápání morálních pojmů vytyčených Jiřinou Šiklovou stalo věcí obecnou. Natolik obecnou, aby platilo beze zbytku: My, bývalí komunisté, neseme morální zodpovědnost za zločiny, kterých se komunistická strana dopustila. Bez ohledu na to, jaké pohnutky nás ke vstupu do KSČ vedly. Byli jsme tam a není pravda, že nevědomost hříchu nečiní. Právě tak jako neomlouvá neznalost zákonů, neomlouvá neznalost konsekvencí z politického angažmá.

Dnes není čas na upřednostňování vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě. Čas od času mi připomíná poválečné doby, kdy bylo dobrým zvykem shánět potvrzení, „že jsem byl u partyzánů“. Není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry benevolence ke komunistům. Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Zejména ti, jejichž vystoupení proti režimu bylo v sedmdesátých letech nejviditelnější, by mohli použít proti nastupujícímu komunismu starou účinnou zbraň: důsledné lpění na dodržování zákonů. Jestliže Charta 77 stavěla na snaze, aby komunistický režim dodržoval své vlastní zákony, měli by dnes její signatáři podobně požadovat, aby byly dodržovány zákony a ústava mladého demokratického státu. Jasné stanovisko by měli k nedokončené dekomunizaci zaujmout i „osmašedesátníci“. Jejich mlčení, či dokonce otevřené legitimizování KSČM pseudoliberální rétorikou („je přece nedemokratické zakazovat ideu“) vystavuje ty z nich, kteří kdysi projevili občanskou odvahu a s KSČ se rozešli, nebezpečí, že je historie v budoucnu smete do jednoho pytle s komunisty všech druhů a epoch a jejich tehdejší statečnost bude zapomenuta. Anebo ještě hůře: projeví se, že patří k těm, pro něž černošský bonmot platí.

Jedině spojením sil může česká společnost dosáhnout toho, aby se historie odporu a odboje vůči totalitnímu režimu stala skutečným zdrojem národní identity. Pokání ve smyslu křesťanské a evropské morálky neznamená plazit se v režné košili po kolenou, ale kráčet vzpřímeně. Za toto upozornění patří Jiřině Šiklové dík.

LN, 6.8.2007

Autor je nezávislý senátor.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.