Po opětovném vládním příkazu nošení roušek (tentokrát jen ve vnitřních prostorách) se vyrojily hlasy, že prý nosit roušku je zodpovědné a že ti, co to odmítají, nedělají či i jen šidí (přičemž za šizení je, tady ale logicky, považováno i zakrývaní jen úst, ale nikoli nosu), jsou nezodpovědní, ohrožující svým chováním druhé (a jsou tak jen rádoby bojovníci, směšní a asociální).

Já to vidím takto:

Od 10.9.2020 je v Česku zodpovědné a elementárně ohleduplné nosit roušku ve všech vnitřních prostorách (kromě speciálně vyjmenovaných výjimek), zatímco všude jinde (včetně stolování uvnitř v restauraci, máme-li před sebou byť jen pohár vody) se zodpovědností nijak nesouvisí, zda si člověk roušku nasadí, či nikoliv.

Zatímco v době od 1.9.2020 do 9.9.2020 to bylo zodpovědné jen na úřadech, ve zdravotnických zařízeních a v prostředcích hromadné dopravy - všude jinde to se zodpovědností a elementární ohleduplností nijak nesouviselo.

Naproti tomu v takovém červenci a srpnu to bylo zodpovědné a správně ohleduplné jen v pražském metru a pražských zdravotnických zařízeních, zatímco všude jinde to se zodpovědností a elementární slušností nemělo co dělat. Atd., atd.

Dělají si rouškomilci z nás ostatních legraci?

Kdyby říkali, že pořádek musí být, že vláda má vždy pravdu a že vládní nařízení se mají poslouchat vždy, ať jsou jakákoli, rozuměl bych tomu (co zároveň hlásají a dělají). Nesouhlasil, ale rozuměl.

Nebo kdyby říkali, že nosit roušku je rozumné, protože takticky správné, jelikož za nenošení hrozí pokuta. I tomu bych rozuměl, a s tím bych navíc i souhlasil.

Anebo kdyby říkali, že je třeba neprohrávat v té báječné hře na neuzavírání hranic, v níž platí ta nepsaná pravidla, že čím více se testuje a čím transparentněji se to dělá, tím logicky více je pozitivních nálezů a na tím černější listině se daná země u druhých ocitne (nutnou součástí této hry je samozřejmě i axiom, že pozitivně testovaný = nemocný = smrtelně nebezpečný, bez toho by se hrát nedala). A omezit bezrouškovství jakožto nejvíc do očí bijící a druhé země dráždící (ještě tedy kromě neomezení shromažďování v barech a na letních festivalech) se nabízí jako zdánlivé řešení vždy na prvním místě (dále by ale bylo ještě potřeba nenápadně omezit to testování, anebo o těch pozitivech tak poctivě neinformovat...). Tomuto bych rozuměl ze všeho nejvíc. A že s tím jakožto odůvodněním nesouhlasím (to je fakt výhoda – muset chodit v tuzemsku, někdo i celý den, s hadrem na hubě, aby obvykle někdo jiný si příležitostně mohl vycestovat do některé ze zemí, kde jsou snad ve všech ještě přísnější pravidla nežli u nás), mi není nic platné.

Takto rouškomilci ale asi nepřemýšlejí. A dále si vedou svou, přehlížejíce přitom i to snadno pozorovatelné (nebo snad chodí do jiných obchodů?), že v tomto šidí a tak po česku švejkují mnozí, já bych dokonce řekl, že většina (ze zákazníků i obsluhujícího personálu) a někde a někdy úplně všichni.

Omlouvám se tímto těm vzácným, kteří i v létě nosili roušky tam, kde nemuseli, když jim připadala ta naše volnější pravda oproti jiným zemím lehkovážná (anebo snad rovnou nezodpovědná?). Sice s nimi nesouhlasím (u neexistujícího nebezpečí je jedno, jak dobře se chráníme), ale uznávám takový jejich postoj jakožto vnitřně konzistentní.

Hádám ale, že takových bylo mezi rouškomilci jen mizivé množství. A že mnohem více bylo těch, kteří, cestovali-li v létě po Praze, tak si roušku nasadili i v poloprázdném metru a cestovali-li pouze jednu stanici, zatímco ani v přeplněné tramvaji je to ani nenapadlo. Přičemž o Praze se celou dobu vědělo, že tam nákaza je, a tudíž si nikdo nemohl být jist, že zrovna on ji bezpříznakově nepřenáší, a vymluvit se na to, že přece jeho město je na semaforu tak či onak barevné.

Přičemž ale, samozřejmě, platila-li by obdobná speciální pravidla (tam a tehdy ano, tam a tehdy ne) v Brně, Ostravě, kdekoli, chovali by se tito dnešní bojovníci za zodpovědnost a ohleduplnost i tam stejně rozporuplně v srpnu bezstarostně a v září úzkostlivě.