Povšiml jsem si jistého pozoruhodného faktu: že nevolit vůbec vyvolává větší pochopení druhých než volit strany, které nemají šanci se dostat do parlamentu. V minulosti jsem se už jako volič ocitl v situaci, kdy jsem zvažoval své právo volby nevyužít. A kupodivu jsem se v okolí setkal s pochopením. Ne tak při někdejší úvaze o volbě - konkrétně - Konzervativní strany či Strany svobodných občanů (SSO). Jakkoliv jsem pak SSO definitivně odepsal (z důvodu jejich kolaborace s národně-pravicovými extrémisty kolem Petra Bahníka z obskurního uskupení „Právo a spravedlnost“), jedno mi už neodpářou: Jak jsem jen mohl nechat – volbou marginální strany – propadnout svůj hlas? Jak jsem mohl být tak hloupý? Zkrátka, pohoršení, jež jsem vzbudil, nebylo zdaleka jednorázovým jevem.

Jak je to možné? Vždyť – v jistém smyslu – jsou postoje nevoličů (na jedné straně) a voličů marginálních seskupení (na straně druhé) v dokonalém protikladu. Je-li nevoličovo rozhodnutí způsobeno ztrátou veškerých iluzí a veškeré víry v možnost změny, pak tedy rozhodnutí voliče marginální strany může být projevem až slepé víry v ideály a nezkaženost politiky.

Abych nebyl chytán za slovo, zdůrazňuji zde určitý princip (či postoj), nikoliv pravidlo bez výjimek. Dobře vím, že volba jistých marginálních stran může být projevem uzavření se do vlastního světa a odtrženosti od reality (jako příklad si dovolím uvést ČSNS), projevem paranoidního myšlení (Pravý blok Petra Cibulky) či extremismu (DSSS, KSČM, SPR-RSČ). A naopak, volební neúčast může (někdy) být legitimním projevem odporu vůči všem dostupným alternativám, jež propadly naprosté diskreditaci (jako pozorovatel OBSE na Ukrajině jsem v únoru věru nechtěl být v kůži tamních voličů, rozhodujících pouze mezi narcistickou Tymošenkovou a humpoláckým Janukovičem).

Ale zpět k víře v ideály: Člověk – idealista dělá mnohdy iracionální kroky, jež jsou – pragmaticky vzato – zcela nesmyslné. Vrhá se do ledové vody zachránit neznámého tonoucího, ač může být pravděpodobnost úspěchu podobného počinu nižší než pravděpodobnost utonutí obou nešťastníků. Jiný idealista podepisuje petice proti justičním vraždám homosexuálů či křesťanů kdesi v Íránu, zatímco ještě jiný idealista se dá k disidentům. Oba však postrádají jakoukoliv víru v úspěšnost svého počínání (avšak nepostrádají víru v pravdu a čest). A nakonec, někdo svůj idealismus završí sebeobětováním nejvyšším.

Ne, nechci přehánět. Parlamentní volby ve střední Evropě jsou vskutku příležitostí pro hrdinství jen v přeneseném slova smyslu. Nicméně jistý společný jmenovatel s výše uvedenými příklady nahlédnout můžeme: Je jím víra v ideály, občanský postoj, respekt k pravdě a cti, kdy záruka výhry není na prvním místě.

A koho budu volit já – člověk (ač to přiznávám nerad) spíše pohodlný a požitkářský? Než odpovím, nemůžu opomenout ještě jeden faktor (zcela legitimní): tedy situaci, kdy volba většinové strany je nejen aktem pragmatickým, leč zároveň i aktem racionálním a idealistickým. Zda by tomu tak mohlo být i v případě současné české politické scény, nechť posoudí čtenář sám. Osobně nyní hodnotím poměr idealismu i jakéhosi (snad legitimního) pragmatismu a vychází mi, že současný stav není tak černobílý, jaký by být mohl a jak jsem jej v článku teoreticky popsal. A jakou volbu tedy (s těžkým srdcem) patrně učiním, jsem na NP prozradil minulý týden. Domnívám se však, že stejně legitimní volbou (s přihlédnutím k míře, jaké jsem o politických reáliích informován) by v mém případě mohly být i varianty jiné (včetně volby zaručeně marginální i volby zaručeně mainstreamové). Přesto je těchto variant povážlivě málo.

Místopředseda okrskové volební komise v nadcházejících volbách a externí pozorovatel zahraničních voleb v rámci OBSE

http://tombi21.blog.cz