V luterské církvi se v poreformačním období rozšířilo tzv. "Učení o dvou říších". V podstatě říkalo, že duchovní oblast je jedna věc a politická oblast je věc druhá a tyto dvě oblasti by se neměly míchat. V každé z nich platí jiné zákony a o každé z nich by měli rozhodovat jiní lidé.

Toto učení později sehrálo úlohu spíše neslavnou. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že právě toto učení usnadnilo Hitlerovi nástup k moci. V mnoha lidech přežívalo vědomí, že člověk může být členem NSDAP a současně dobrým luteránem. (Nechci ovšem vzbudit dojem, že němečtí katolíci či letniční si s Hitlerem nezadali.)

Musím se přiznat, že jsem byl trochu překvapen, když jsem se během svého tříletého angažmá v KDU-ČSL setkal s velice podobným přístupem. V osobním životě je prý místo pro odpuštění, ale v politice musí platit tvrdý boj. (Slyšel jsem to mimo jiné od jednoho poměrně významného lidovce, který kritizoval Jiřího Čunka, jenž po svém zvolení předsedou strany v roce 2006 nabídl ve snaze stranu sjednotit smíření svým odpůrcům a kritikům.) Slyšel jsem mezi lidovci i názor, že by strana měla ze svého názvu vypustit adjektivum "křesťanská", protože kvůli tomuto adjektivu je tato politická strana posuzována mnohem přísněji než strany jiné. (Tuto skutečnost mohu potvrdit.) Byl jsem mezi lidovci jeden z mála nekatolíků a někdy jsem měl dojem, že se někteří mí bratři (mám na mysli jiné lidovce) za svou stranu trochu stydí, protože si uvědomují, že v ní křesťanství přichází poněkud zkrátka.

Tématem tohoto článku ale nejsou lidovci. Zmiňuji je pouze proto, že jsem jakousi obdobu "učení o dvou říších" zaznamenal i mezi nimi.

Nyní zmíním druhý jev, který je pro naši současnou politiku patrně mnohem závažnější. Jedná se o postoj, který zaujímají mnozí antikomunisté. Tento postoj vyjadřovala bulvárně tiskovina Rudé Krávo, kterou vydával v první polovině devadesátých let Petr Cibulka. Ten tvrdil, že komunista vždycky zůstane komunistou. Slyšel jsem výrok, že "bývalý komunista" je něco jako "bývalý černoch". Jinými slovy, pokud sis jednou zadal s komunisty, nemůžeš se změnit.

Mnozí z nás rovněž vědí o napětí mezi těmi, kdo byli perzekvováni po roce 1948, a těmi, kdo tyto perzekuce po únorovém puči trpěli, schvalovali nebo se na nich dokonce i podíleli, pak prozřeli a byli pro roce 1968 sami perzekvováni. Někteří z těch starších se nikdy nepřestali na bývalé komunisty dívat s nedůvěrou a mnohdy spolupráci s nimi odmítali. Zajisté tak nejednali všichni - bylo možno pozorovat celou škálu vzájemných reakcí, od naprostého odmítání po zcela neproblematizovanou spolupráci.

Dále jsem se setkal s názorem, že bývalí komunisté sice mohou činit pokání, ale pokud je jejich pokání upřímné a skutečné, už se nikdy nepokusí do politiky vstoupit. Pokud je totiž jejich pokání ryzí, uvědomují si, jaké zlo kdysi podporovali, a sami rozumí tomu, že jsou navždy diskvalifikováni z aktivního politického života.

Učení "o dvou říších" je pro mě v klasické podobě nepřijatelné. Vztah křesťanství a politiky je ovšem složitý. Pokusím se nastínit svůj pohled.

Je mi jasné, že ani nejzbožnější národ nemůže zde na zemi lidskými prostředky vybudovat Boží království. Proto křesťanská angažovanost v politice nesmí mít ani trochu mesiášský charakter. Křesťanské pokusy vybudovat na zemi Boží království končívaly podobně neslavně jako pokusy sekulární, ať už šlo o Kalvínovu Ženevu nebo o Savonarolovu Florencii. To ovšem neznamená, že by křesťané měli politickou arénu vyklidit, případně se od ní štítivě odtahovat. Hrozí totiž, že místo, které křesťané vyklidili, zaplní nejrůznější gauneři. (Tam, kde se to děje, bývají pak někteří křesťané jen utvrzeni v názoru, že politika je jen a jen špinavost. Neuvědomují si, že k tomu sami nechtěně přispěli - právě tím, že se utekli do svého ghetta.)

Jako křesťanský politik mohu jednat na základě zjevení, nemohu ale zjevením argumentovat. Mohu politické prostředí kultivovat, nemohu mu ale vnutit své normy a své vidění světa.

Jsem přesvědčen, že křesťanství určuje určitý přístup k politice. S některými praktikami (nedodržování slova, korupce atd.) je neslučitelné. Na druhé straně by bylo mylné se domnívat, že v bibli najdeme jasné pokyny, jakou třeba prosazovat penzijní reformu nebo jak by měl vypadat dohled nad finančními institucemi. Evangelium by mělo nepochybně určovat srdce politika; neočekávejme od něj, že z něj odvodíme praktické politické kroky. Proto je navýsost problematická existence "křesťanských" stran. Křesťané mohou vnášet křesťanský politický styl do stávajících politických stran; nemyslím si, že by se měli vyčerpávat zakládáním stran nových. Uvědomuji si ovšem, že politická scéna může být natolik upadlá, že vstupovat do stávajících politických stran je velmi problematické. Ze stávajících parlamentních stran mi tak stále ještě vycházejí jako nejpřijatelnější ti lidovci; na vstup do ODS nebo ČSSD musí mít člověk asi opravdu hodně silný žaludek.

To ovšem jenom na okraj - nechci v tomto článku hodnotit jednotlivé strany. Vrátím se k hlavnímu tématu: Odpuštění v politice.

Kdysi - bylo to v první polovině osmdesátých let - jsem v těžké osobní situaci uvažoval o tom, že rezignuji na své postavení duchovního v evangelické církvi. Byl jsem si vědom své osobní nedostatečnosti. Tehdy mne zastavil jeden starý moudrý bratr. Řekl mi: "Dane, necháme-li stranou Ježíše Krista, který byl jediný bez hříchu a který byl nejen pravý člověk, ale i Boží Syn, můžeme říci, že Bůh své dílo mezi lidmi postavil na třech vrazích: Mojžíšovi, Davidovi a apoštolu Pavlovi.".

Ať to berete z jakéhokoli konce, tento bratr měl pravdu. Jistěže Bůh nepoužil těchto lidí, protože se dopustili vraždy. Všichni tři činili hluboké pokání z toho, co udělali. Nicméně platí, že Bůh si těchto mužů ke svému účelu zásadním způsobem použil. Ani v jednom případě je jejich hřích, ba zločin, v Božích očích zásadním způsobem nediskvalifikoval. Apoštol Pavel, který měl podíl na vraždách Kristových služebníků, po svém obrácení zásadním způsobem přispěl k rozšíření křesťanství v tehdejší Římské říši.

Jsou pastoři, kteří byli před svým obrácením gangstery či mafiány. Největší československý evangelista 20. století, bratr Ján Kriška, byl před svou konverzí snad nejúspěšnějším komunistickým agitátorem. Počátkem padesátých let řečnil tam, kde komunisté chtěli založit JRD ("Jednotné rolnické družstvo", slovenská forma českých JZD). Kde promluvil, tam JRD zpravidla skutečně vzniklo. Kdyby nežil v komunistickém Československu, mohl z něj být evangelista formátu Billyho Grahama nebo Reinharda Bonnkeho.

Pokud se bývalý komunista, který prožil obrácení a o jehož pokání nelze pochybovat, může stát pastorem, prorokem, evangelistou nebo apoštolem, proč by nemohl bývalý komunista, který evidentně činil pokání, působit v politice? Opravdu nechápu, jak bychom mohli mít na politickou činnost přísnější požadavky než na duchovní službu.

Znamená to snad, že považuji za zbytečný třeba lustrační zákon? Ne tak docela.

Možná cítíte podobně jako já, že neuralgický bod mého přístupu je otázka, kdy je možno pokání považovat za hluboké a autentické. Zatímco podpis na přihlášce do Komunistické strany nebo podpis na závazku spolupráce s StB je věc objektivní a většinou verifikovatelná, s pokáním je to z principu věci složitější. Jsou lidé, kteří vám bez rozpaků řeknou, že pokání činili, nicméně vy z nich ten pocit vůbec nemáte. Pak jsou lidé, u kterých není pochyb, že svého činu, svého jednání nebo svých postojů litují, ale někdo by mohl vždycky vznést otázku, zda je pokání tohoto člověka "opravdu hluboké". Když se dávali křtít od Jana i někteří farizeové, řekl jim Ježíš, že mají nést ovoce hodné pokání. I nám asi nezbývá než hledět na ovoce činnosti daného člověka. Mohl třeba napsat paměti, z nichž dosti zřetelně vyvstává, že svého - často mladického - poblouzení skutečně hluboce lituje. Může existovat svědectví, že člověk, který opustil komunismus ještě v padesátých letech, byl tvrdě perzekvován a nezlomil se. Každý lidský příběh je jiný.

Chápu, že v politice je třeba určitých obecných kritérií. Proto se asi bez lustračního zákona neobejdeme, přestože existuje řada svědectví, že diskvalifikoval lidi, kteří projevili velkou šlechetnost, a propustil lidi cti nehodné. Tuto daň asi musíme zaplatit za lidskou nedokonalost. Nicméně obešel bych se v politické straně bez podmínky "nikdy nebyl členem komunistické strany". Znám totiž lidi, kteří byli členy komunistické strany, a před nimiž dnes hluboce smekám. Jako křesťan vím, že je přijal Bůh - jak bych je mohl nepřijmout já! Jak to v případě členství ve straně řešit prakticky? Třeba tím, že zatímco "řadový" zájemce musí mít ručitele dva, člověk, který byl kdysi členem Komunistické strany, jich musí mít pět. Tito ručitelé by museli písemně zdůvodnit svůj kladný postoj.

Je možné, že moje úvahy jsou v této věci čistě akademické. Mám ale pocit, že česká politická scéna trpí dvěma zhoubnými extrémy: Na jedné straně neochota vzít vážně, že se někdo mohl opravdu změnit a svým následným životem svou změnu dostatečně potvrdit, aby nemusel být diskvalifikován, na druhou stranu trapná a bezbřehá tolerance k přeběhlíkům, jejichž motivy někdy nejsou ani sporné, ale rovnou odporné. Možná i v politice existuje cesta milosti, která není maskovanou naivitou, nýbrž poznáním, že bychom spolu neměli zacházet jen na základě vnějších znaků, ale počítat s tím, že to nejdůležitější se odehrává v lidských srdcích. My sice na rozdíl od Hospodina lidské srdce přesně posoudit nedokážeme (a neměli bychom se o to ani pokoušet), nicméně můžete se řídit Ježíšovým slovem: "Poznáte je podle ovoce."

8. ledna 2010