Míním se soustředit na ty nepřehlédnutelné, k tuze lepšímu, o nichž si v dřívějších dobách starší generace netroufly ani fantazírovat.

Nezačnu oklikou a vzdor své reputaci škarohlída, zatrpklého geronta, zamířím k obrovitému kontrastu způsobenému listopadovým kotrmelcem 1989, doby již víc než jedné generace - celičké první republiky, jaká to tehdy změna od předchozího rakousko-uherského mocnářství! Ne však větší než následné fiasko budovatelů vědeckého komunismu, korunované kolapsem SSSR - ty obře, je nám s tebou tak dobře.

Je přece neporovnatelná generační zkušenost: výjezdní doložka, devizový příslib, prošení, tupení, strach, pohraniční pásmo, zakázané pásmo versus nynější realita, že tam, kde se dřív do opovážlivců střílelo, smrtelná hraniční čára přestala existovat.

Taktéž váha kádrového hodnocení, postrach z řad udavačských domovnic. Jak by takovému nedávnému středověkému temnu mohl porozumět žáček školáček zrozený v tomto novém století, tisíciletí?

- - -

Vládce v himálajském království Bhútánu informoval svůj národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (HDP), ale „národním štěstím“ (GNH, Gross National Happiness). Stejně jako přemnozí příchozí do amerického světa jsem byl maten tím nejběžnějším, leč zcela bezobsažným pozdravem How are you, jenž jsem bral příliš doslovně. “Proč to chcete vědět?“ byla má původní reakce a pouze jsem se dozvěděl, že „se to jen tak říká“. Občas jsem ke zmatení rovněž přispěl slovy „Děkuji za optání. Dnes je mi hůře než včera a líp, než bude zítra.“

Čech to má jednodušší. Na takové „Jak se máte?“ odpoví standardním „Stojí to za hovno.“ Načež z něho třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň pracuje. Svůj život nicméně posuzuje takto fekálně.

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už desetiletí. Experti analyzovali celkem 65 zemí a potvrdili předpoklad, že výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického vývoje, než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích. Na zachmuřelém severu evropského kontinentu je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích, méně pohody převládá ve Francii a Itálii, nejponurejší stav mysli postihuje značně slunné Portugalsko, kde jsou úzkost, bolest, utrpení a tragédie pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Česká republika v dosaženém pocitu satisfakce předčila bývalé lidové demokracie (Maďarsko, Polsko, Litva, Bulharsko, Rumunsko – uvedeno v sestupném pořadí).

V Praze jsem se přichomýtl k televiznímu natáčení, s přispěním do seriálu ČT2 s názvem „Vzkaz“. Závěr byl korunován požadavkem, abych napsat svůj Vzkaz národu – že každý z dřívějších hostů tak učinil. A napsat na arch jakoby pergamenu.

Ošíval jsem se, nejsem přece Mojžíš, abych zahřměl a zformulovat nové desatero. Na pergamen jsem pouze napsal doporučení menší dávky pelyňku. Však ten náš český národ , s obrovským talentem a smyslem pro humor, přespříliš snadno si stýská, kritizuje, lituje se, aniž by oceňoval či snad vůbec neviděl tu plejádu pozitiv kolem sebe. Však není to tak dávno, kdy došlo k rozpadu čekoslovenského státu. Událost až zázračně nenásilná se stává kýženou inspirací v současně se kymácející Belgii na rozpadnutí. Porovnejme s hrdlořezným počínáním u našich slovanských příbuzných na Balkáně. I příroda si vesměs počíná rozumně, povodně jen občasné – žádná zemětřesení, výbuchy vulkánů, orgie hurikánů, tajfúnů, cyklonů, kdy pak bývá oprávněný důvod k důkladnému zanaříkání.

- - -

Jenže tentokrát v květnu 2014, ještě před začátkem kalendářního léta, vypukly kruté vedřiny, lámání rekordů, Praha žhavější než Káhira. Celsiů kolem 35, porovnával jsem s odtrpěnými víc než 100 Fahrenheity (37,8 °C - pozn.red.) v kalifornském Údolí smrti. Tam jsem kdysi z pošetilosti doprovázel vědce, proslulého ichtyologa Evžena Balona, na lovu vzácných rybiček pup fish, tam ve výhni přežívajících v dosud nezcela vyschlých tůních.

V Praze jsem se v prostorách PEN klubu na setkání s tvorbou české spisovatelky, sídlící v dálavách mezi protinožci, věnoval značně jinému tématu, a sice generalizacím, takovým ošidnostem.

Do nich se pustíme v příštím pokračování.