V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie se mezi odbornou i laickou veřejností vedl spor o český národní zájem. Levicově liberální intelektuálové tvrdili, že v současné evropské integraci je národ překonanou entitou, a tudíž prosazování národních zájmů je jen politováníhodným reliktem minulosti a vyvoláváním démonů nacionalismu. V tomto smyslu byl např. kritizován i Manifest českého eurorealismu sepsaný Janem Zahradilem, Miloslavem Bednářem a dalšími.

Tato kritika se ale zakládá na apriorním odsouzení fenoménu nacionalismu jako něčeho negativního. Že takovéto předsudky jsou chybné, již například dokázal významný český a světově uznávaný badatel o nacionalismu profesor Miroslav Hroch. Pozitivní vymezení nacionalismu jako kladného vztahu ke svému národu prosazovali i takoví velcí státníci jako byli Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. K tomuto pojetí se hlásil také první český prezident T. G. Masaryk ve své knize Světová revoluce: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo…“. Tedy, pokud od sebe odlišíme nacionalismus, jako lásku ke svému národu, a šovinismus, jako extrémní formu nacionalismu hlásajícího nenávist a nadřazenost, není pak nacionalismus ničím nelegitimním.

Stejně tak jako mají své legitimní zájmy jednotlivci a skupiny, mají je i národní státy. Národní zájem (anglicky National Interest, francouzsky Raison d'état, německy Nationale Interesse) je tedy zájmem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože mají spolu úzký vztah a navzájem se ovlivňují. Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školou Teorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že v systému mezinárodních vztahů státy mezi sebou soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů.

Podle realistů existují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní) , které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat vládu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka na mezistátním poli, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjektivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu, protože demokracie může fungovat pouze uvnitř politického národa.

Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa, které jsou formovány v demokratickém politickém procesu. Jak si ukážeme na příkladech níže, mohou spolu objektivní zájmy a subjektivní zájmy kolidovat.

Klíčem k zahraniční politice státu i k prosazování národního zájmu je moc, která je zároveň cílem i prostředkem zahraniční politiky. V dřívější době byl v politickém rozhodování a jeho analýzách kladen především důraz na vojenskou stránku moci, dnes však bývají zohledňovány i její ostatní aspekty jako např. moc politická a hospodářská. Na druhou stranu snaha o získání příliš velké moci může být ve výsledku pro stát kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci (balance of power) a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Jako příklad můžeme uvést Bismarcka, který dodržoval rovnováhu moci, když se zasazoval o to, aby Německo neusilovalo o kolonie, protože by to vyvolalo negativní reakci Británie a ostatních evropských států. Když otěže zahraniční politiky převzal císař Vilém II., Německo začalo usilovat o hegemonii nad kontinentem, což nakonec vyústilo v jeho porážku v první světové válce. Stejnou chybu udělal před ním Napoleon a po něm Hitler.

Pro lepší pochopení vztahů mezi výše zmíněnými fenomény si uvedeme dva spíše hypotetické a navzájem oddělené příklady Francie a USA. Na příkladu USA si vysvětlíme rozdíl mezi subjektivním a objektivním národním zájmem a napětí mezi nimi. Na příkladu Francie uvidíme příklad, jak politická moc hájí subjektivní zájmy francouzských voličů.

S nástupem neokonzervativců do americké administrativy se stalo subjektivním zájmem vlády Spojených států jako reprezentanta politického národa šíření demokracie ve světě. Následkem tohoto prosazování hodnot bylo tažení do Iráku. Tato akce však vedla k tomu, že byl svržen nedemokratický sekulární antiislamistický režim, který potlačoval islámské teroristy a byl navíc ve zdravém napětí se sousedním Íránem, který je nepřítelem USA. Snaha nastolit demokratický režim tak nakonec může vést k vzestupu islamismu a islámského terorismu, který může ohrozit svými útoky bezpečnost Spojených států, a vzestupu moci ke Spojeným státům nepřátelského Íránu, který má navíc sklony podporovat teroristy útočící na USA a jejich spojence. Tedy dle této izolacionistické interpretace, kterou například zastává známý americký konzervativní kritik George Bushe Pat Buchanan, může snaha prosadit subjektivní národní zájem, jakým je šíření demokracie, ohrozit objektivní národní zájem, jakým je bezpečnost USA.

Druhý příklad. Objektivním zájmem Francie je získávání moci či její udržování. Tato moc je v současné době založena především na politické moci, kterou má Francie v orgánech Evropské unie na základě toho, jaký má počet obyvatel a kolik hlasů si v té či oné evropské instituci vybojovala. Tuto moc pak může používat k prosazování subjektivních zájmů, na kterých se občané Francie shodnou. Např. hypoteticky využije svého vlivu k tomu, aby téměř polovina rozpočtu EU byla věnována na zemědělskou politiku a aby téměř polovina této poloviny byla věnována francouzským zemědělcům. Skrze tuto výhodu mohou potom francouzští zemědělci likvidovat konkurenci z jiných států, které tak štědré dotace nedostávají. Tím může relativně zvýšit svou hospodářskou moc, nebo ji naopak v dlouhodobějším pohledu snížit, protože takovýmto systémem se prosazuje v ekonomice neefektivita. Nebo také nakonec může Francie dosáhnout toho, že se ostatní státy proti ní spojí, protože si uvědomí, že není jejich subjektivním ani objektivním zájmem financovat prosperitu francouzských zemědělců.

Na začátku jsme od sebe odlišili veřejný zájem jako vnitropolitickou záležitost a národní zájem jako cíl zahraniční politiky. Avšak zahraniční politika není od té vnitřní striktně oddělena. Nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak. Proto má jistě význam formulovat jako jeden z objektivních národních zájmů vnitřní stabilitu. Pod ní se může vejít elementární sociální koheze společnosti a loajalita občanů ke svému státu, ochota ho bránit a jisté základní patriotické povědomí. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud se na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování. Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru, které spáchali občané Velké Británie neloajální ke svému státu. Tento tzv. societální sektor bezpečnosti rozpracovala Kodaňská škola mezinárodních vztahů a přijal ho za svůj i známý americký politolog Samuel P. Huntington ve své knize Kam kráčíš, Ameriko, kde kritizuje to, že imigrantské diaspory, které nezpřetrhaly vazby se svou původní vlastí, pak ovlivňují politiku ve prospěch svých původních zemí, a v neprospěch USA. Typickým příkladem této menšiny jsou Mexičané.

Nemusí se ale vždy jen jednat o otázku menšin. Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem.

Jaký je tedy český národní zájem? Tato otázka by si jistě vyžádala samostatnou studii, ale jeho elementárním prvkem je zachování, či lépe řečeno obnova národní suverenity a nezávislosti vůči byrokratickým a centralizujícím institucím Evropské unie, které nemají legitimitu k tomu, aby hájily zájmy českého politického národa. V národním zájmu České republiky je tedy jednou větou to, aby Evropská unie fungovala jako organizace rovnoprávných národních států na mezivládním základě.

vyšlo v časopise 51 pro

Autor je šéfredaktorem EU.ePortal.cz