Poválečný odsun Němců z Československa byl podle Václava Klause "logickým vyústěním tragické kapitoly českých dějin". Prezident republiky to nedávno prohlásil na vzpomínkové akci k 70. výročí vyhlazení Ležáků nacisty. Zmínil tak souvislost, která je obecně známa Čechům i Němcům. I těm sudetským (respektive jejich potomkům).

Neboť nebýt 2. světové války a nacistické hrůzovlády v okupovaných českých zemích, nebylo by ani odsunu, přesněji řečeno vyhnání jejich německých obyvatel. Zajímat by nás měla povaha oné souvislosti. Václav Klaus ji označil za "logické vyústění". Tím ji podle mého názoru zatemnil. Nadto způsobem, který je, obávám se, pro většinové veřejné mínění i dnes vítaný.

Výraz "logický" je v dnešních politických i mediálních rozpravách velice nadužíván. – O "logice" jsme se už na střední škole dovídali, že je vědou o správném myšlení. Logická souvislost existuje např.mezi premisami a závěrem, pokud ten je z nich správně vyvozen. Nemusí tomu tak pokaždé být, pak je ovšem ten závěr nelogický. Zkrátka "logický" znamená totéž co "myšlenkově správný". Nahlédneme-li logickou souvislost, vnímáme, že je to "tak a nejinak". Můžeme tomu říkat "nutnost": logický závěr nutně platí.

My však nejsme v zacházení s výrazem "logický" pokaždé tak přesní. Dokonce jím plýtváme. Říkáme sice občas: "Ano, to má svou logiku" – a myslíme tím souvislost, možná srozumitelnou, nejspíše hypotetickou, ale nikoli v pravém slova smyslu logickou. Dost často se to děje při pokusech o výklad společenských událostí, neřku-li celých historických epoch. Občas někde čteme, že existuje cosi jako "logika dějin". Slovo "logika" tu má však přenesený význam. Není to totéž jako logika myšlenkově správného úsudku.

Není to tak dávno, co jsme se dozvěděli, že u Dobronína na Jihlavsku těsně po válce utloukli někteří místní čeští obyvatelé některé své německé sousedy. Ta událost měla jistě svou prehistorii, kterou zatím neznáme. Řekneme však, že byla "logickým vyústěním" sousedských vztahů? Někdo to možná takto řekne. Někdo ale ne. Domnívám se, že rozhodčím je v tomto případě přání. Někdo si přeje, abychom pohlíželi na tuto událost jako na nutnou, neodvratnou, protože "nemohlo být jinak". Jiný takové přání nemá, protože tuší (dle mého názoru správně), že ty sousedské vztahy mohly mít i jiné vyústění.

Náš většinový pohled na tzv. "odsun" sudetských Němců, jak ho potvrdil i prezident republiky, v sobě skrývá dvojí myšlenkový lapsus. Tím prvním je nerozlišování mezi zlem fyzickým a zlem morálním. Uvedu jednoduchý příklad. Když před lety vlna tsunami zahubila na thajském pobřeží tři sta tisíc lidí, bylo to fyzické zlo. Může nám být z toho smutno, ale nemáme je komu přičíst. Leda přírodnímu živlu, ale příroda je slepá. Když před 11 lety nalétla dvě pilotovaná letadla do newyorských "dvojčat", zahynulo na tři tisíce lidí, ale v tomto případě šlo o předem pojatý a pak uskutečněný záměr. Tedy o něco jiného než dílo živlů. Za to někdo může. A ten někdo je vinen.

Také tzv. odsun byl dílem předem pojatého záměru. Ale nezjednodušujme si to a nezůstávejme jen u administrativního rozhodnutí vyjádřeného tzv. prezidentskými dekrety. Podílely se na něm stovky (možná tisíce) záměrů individuálních či skupinových, jako ten v Dobroníně a jinde. Za to někdo může. A ten někdo je vinen. Dnes už nejspíš není mezi živými. To nás ale nezbavuje povinnosti zaujmout postoj k morálnímu zlu, jehož původci jsou někteří naši předkové.

To může být někomu zatěžko. Vítanou úlevou se mu může stát druhý myšlenkový lapsus, totiž ochotně přijímaná víra v "logiku" dějin, které se mu pak jeví jako možná velkolepý, ale hlavně neúprosně deterministický proces, v němž je jednání jednotlivého člověka zanedbatelnou veličinou. Zkoumat, zda a jak se projevuje v běhu dějin morální zlo, lze pak prohlásit za pošetilé moralizování.

To se ale netýká jen tzv. odsunu Němců. Ten sice zůstává významnou, i když raději nereflektovanou událostí novodobých českých dějin. Ale na obojí myšlenkový lapsus doplácíme i v současnosti. Ta není právě utěšená. Přitom se ale zdá, že zaprvé: "nikdo vlastně za nic nemůže" (protože se vytratila schopnost rozpoznávat morální zlo). A zadruhé: že se s tím "stejně nedá nic dělat" (protože zesláblo vědomí, že i menšinový, ba dokonce individuální odpor vůči většinovému zlořádu má smysl).