Po létech jsem znovu otevřel knihu mezitím zesnulého historika a folkloristy Vladimíra Karbusického, pojednávající o starých a nejstarších pověstech českých. Ovšem; ač odpůrce komunistického všeznalce Zdeňka Nejedlého s jeho výkladem českých dějin, studoval pan Karbusický a většinu svých děl psal v ovzduší komunistického režimu, a nemohl se tudíž vyhnout určité jednostrannosti. Ve vysvětlivkách odkazuje z největší části na díla ruských autorů, srovnává české pověsti navzdory značné kulturní odlišnosti s ruskými bylinami; jen tu a tam lze najít odkaz na staroněmeckou, eventuelně skandinávskou epiku, a západnějších, zejména keltských vlivů skoro jako by ani nebylo. Nicméně mu lze připsat k dobru, že se za značně ztížených podmínek nebál poukázat na zjevný nesmysl v téměř povinném výkladu svrchuzmíněných pověstí: že to byl to prostý, venkovský lid, kterýž si je z generace na generaci předával, dědeček je vyprávěl vnoučkům a ti dospěvše do dědečkovského věku zase svým vnoučkům… Dodnes ta představa v mnohé hlavě straší, věru, stěží by se našel blud mající tak tuhý život jako tento. A objevil-li by se smělec, jenž by poukázal na jinou možnost, odnesl by to stigmatem málemže národního velezrádce. Až donedávna, a sporadicky doposud.

Ó vlastenecká zatvrzelosti! Nikde v Evropě není příkladu takové translace; kdo má zájem, může se přesvědčit, že epické zpěvy byly výhradně záležitostí vyšších vrstev, šlechtických, později měšťanských. Že žádný prostý etc. lid, ale profesionální pěvci je šířili, od jednoho panovnického dvora k druhému roznášeli. Proto také ta nápadná – i když jak komu – příbuznost hrdinského bájesloví na jedné straně v Bretani či v Irsku, na druhé v raně přemyslovských Čechách. Dokladem toho může být irská pověst o bitvě na Mag Tured (mag = staroirsky pole), tak nápadně shodná s českou pověstí o bitvě na Turském poli, že to opravdu mohlo někoho trknout. Ale netrklo. Existence jakýchsi trubadurů a minnesängrů putovavších ze země do země a od jednoho panovnického dvora k druhému, byla povědoma, stejně jako xistence evropského kulturního prostoru, v jehož mezích probíhala výměna epických motivů… vše marno. Drží se představa prostého lidu jakožto nádoby vší nezkažené původnosti v království českém - nechci napsat jako co čeho - a ani sebepřesvědčivější důkazy ji nevyvrátí. Proč, ksakru?

Inu proč: z nouze. Když mužové jako Jungmann či Šafařík počátkem devatenáctého století usilovali o znovuvzkříšerní českého jazyka a národa, s výjimkou hrstky vlasteneckých kněží se neměli o koho jiného opřít než právě o prosté vrstvy obyvatelstva. I když úplně prosté být také nemohly; musel zde být aspoň náznak nějakého zájmu o minulost. To předpokládalo základní znalost písma; stěží lze mít za to, že si o Šemíkově skoku či luckém knížeti Vlastislavovi vyprávěli negramotní pastýřkové, hlídajíce husy a kozy. Můžeme tudíž přesunout ony lidové vrstvy o stupínek výš, po úroveň podhorských písmáků a vesnických učitelů; zdrojem povědomí nejstarších českých pověstí také nejspíš nebyli žádní bájeslovní starci, udržující je už někdy od století devátého, nýbrž Melantrichovy a Krameriovy kalendáře. Nicméně legenda o prostém etc. lidu co nositeli národních tradic a studnici věkovité moudrosti už zde byla a působila, kritičtějším hlasům navzdory. Neboť kdo by odolal, poví-li se mu, že jsa prostým a lidovým stává se čímsi lepším, k vynášení soudů o dějích země nejpovolanějším.

Našim pradědečkům z dob císaře pána se nedivme. Narodil-li se kdo jako chalupník či podruh, jako chalupník či podruh také zemřel; jen zřídkakdy někdo povystoupil o příčku výš na společenském žebříčku, a ani pak to nebývala žádná obzvláštní sláva. Rád proto uvěřil, když přišli páni z města a sdělili mu, že jeho nevalné postavení je jakousi vyšší kvalifikací. Dnes, kdy každý může zaujmout jakékoli místo v jakémkoli povolání, má-li k tomu předpoklady a někdy i když je nemá, nejenže pozbývá lpění na prostotě a lidovosti smyslu, ale stává se dosti účinnou brzdou společenského rozvoje. Není znamením ničeho dobrého, dají-li se vyhrát presidentské i jiné volby sázkou na spodních deset milionů, ba řekl bych, že je taková sázka urážkou těch, kdož mají na víc než jen být rohožkou pod nohama politického… raději nenapíši koho.

Ne, prosím. Nikdo z nás není prostý, každý je nějak a po svém mimořádný. Nikdo není molekulou manipulovatelné masy, byť i byla taková představa leckterému mocichtivci velmi žádoucí. Český člověk má své nesporné kvality; degraduje však sám sebe, pasuje-li se do role čehosi malého, nízkého, obyčejného, ne-li podobyčejného. Stejně jako tvůrci a předavatelé nejstarších pověstí nebyli žádní bezejmenní starci z lidu, nýbrž osoby v měřítku své doby vzdělané, světa znalé, ani v této době bychom neměli vyšťourávat lidskou kvalitu v usazeninách společenského dna, ale hledat ji tam, kde se nalézá: mezi osobnostmi přemýšlivými, za bludičkami prchavých mód se neženoucími, schopnými obájit svůj názor, i když s ním jsou v menšině, a stejně tak se doznat k omylu.

Čítáme v životopisech slavných našinců: ten a ten vědec (státník, myslitel) vzešel z prostých poměrů, narodil se v chudé chaloupce, jeho otec byl kočím, maminka švadlenou… no, dejme tomu. Je jistě obdivuhodné, že dokázal vzestoupit k svému postavení ze společenského dna. Má to to ale být jakási vyšší kvalifikace? Neměl by spíš být hodnocen podle výsledků svého úsilí? Zanechal-li po sobě něco trvale hodnotného? Zálibně pěstovaný kult lidovosti nejenže je notně zbytečný; je i největší překážkou českých zemí na cestě k západnímu standardu. Už od století osmnáctého jako by byl hoden titulu Čech jen podruh a čeledín, tovaryš a služtička, člověk vyšší společenské úrovně a civilizovanějších způsobů byl - dosud často je - pokládán za cizí, podezřelé těleso, jemuž není co věřit. Proto se Čechové nedávných desítiletí nad jiné ochotně stylizovali do role proletáře, proto je tak rádo dopřáváno sluchu rovnostářským heslům, proto česká demokracie nebývá víc než tenká košile, pod níž se závistí i pokorou klepe ušlápnutý poddaný, proto až podnes otravuje český vzduch sprostota zaměňovaná za vtip, jazyk pokleslý na úroveň chlévů a putyk. Pomalu by toho mohlo být dost. Pomalu bychom mohli vystřízlivět z bajek o bodrém chalupníkovi, jenžto skleničku v jedné ruce, cigaretu v druhé je s námi, jelikož je muž z lidu. To se ví, politici všech zemí si své hlupáčky předcházejí, protože jen oni se nechají utáhnout na slabomyslné sliby, hesla, plakátové úsměvy. Aby však zdůrazňováním svého plebejství mohl někdo vystoupit do hodnosti hlavy státu, k tomu se srovnání nenajde, to se může přihodit jen v Čechách.

Přestaňme s tím. Nesestává český národ ze spodních desíti milionů, jak tomu chtěl vysokoctěný pan president, jsou zde i vrstvy vyšší, vzdělané, lidé všelijak nadaní, moudří a prozíraví. Mohli a měli by být i něčím víc než autory občasných proklamací, jimž politická kasta beztak nenaslouchá: přirozenými vůdci národa, jenž nemá ničeho víc zapotřebí než ruky moudře prozíravé, která by jej vyvedla z labyrintu stoletím nastřádané pýchy a neopodstaněného sebevědomí, a vzápětí rubem téhož, skleslosti a rezignace. Ony, pravda, i jiné národy mají své cykly úspěchů a nezdarů, vítězství a pokoření; je však zarážející, jak rychle se obojí střídá v českých dějinách jen posledního sta let. Bouřlivé, vzdorné vzepětí po mnichovském diktátu a hned nato sklopené uši v úlevném domnění, že se beztak nedá nic dělat; sebevědomí až přehnané v čase tzv. obrodného procesu r. 1968 a hned vzápětí až na trochu toho remcání poslušné spolknutí kyselého jablíčka normalizace…

Snad je to tím, že si nedokážeme vážit tradic. Abych to na něčem dokumentoval: probíhá v Praze lítý spor o znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském rynku a pomníku maršálka J.J.V. Radeckého na Malostranském. Část zainteresované veřejnosti má za to, že se přece jen stala škoda, když byl první z památníků v bouřlivém ovzduší po 28. říjnu 1918 stržen, druhý rok poté o něco ohleduplněji rozebrán a umístěn do depozitáře. Druhá část zase že to ne a to nikdy, že jsou oba památníky oslavou národního pokoření, třísetletého temna… Přemýšlím, lze-li najít obdobu takového vztahu k minuvší etapě dějin v jiné evropské metropoli, ale nic mě nenapadá. Všude kamenní či bronzoví císařové, králové a vojvodové zlomy dějin přečkali, jen v Čechách byli s posměchem a opovržením vyhozeni na smetiště nebo do beden nějakého depozitáře. Jejich místa zaujaly ikony nového času, než se i ony dočkaly svého vyhození na smetiště, znovupostavení, nového vyhození, v přílivech a odlivech slávy a pohrdání.

A kdyby jen pomníky. Jako by Masarykova republika nemohla snést ani stín vzpomínky na české bojovníky pod císařským praporem (jichž byl přece jen dvacetinásobek v poměru k tolik oslavovaným legionářům), zakazovala připnout si stužku rakouského vyznamenání, ba i jen se v hospodě sejít, padlých kamarádů zavzpomínat. Je ironií onoho bláznivého času, že mému tátovi, druhdy poručíku osmadevadesátého vysokomýtského regimentu, až komunistický režim umožnil setkat se spoluválečníky z italské fronty. Do té doby… ani slůvko. Ani vzpomínečku. Zakazuje se!

Zeptáte se možná, jak to vše souvisí s kultem prostoty a lidovosti… nu, takto: prostý lid nemusí být totéž co svobodný lid. Pohledem do českých dějin zjistíme, že po dlouhá staletí snamenalo slovo prostý totéž co poddaný. A na poddanství si člověk snadno zvykne. Na úlevné pomyšlení, že se beztak nedá nic dělat. Poddanství dávno skončilo, ale z podvědomí se vytrácí jen velice zvolna. Je na čase ten proces urychlit; a prvním krokem budiž vědomí, že nejsme prostí, že nejsme molekulou amorfního davu, nýbrž lidé každý se svou vůlí, každý se svým pohledem na svět a dění v něm. Ono je dost na tom, že si z naší svobodné vůle odkrojil notný kus tatík stát, netřeba k tomu ještě něco přidávat.

Hannover, 2. listopadu 2017