Mnozí se dnes vysmívají vznikajícímu kultu švédské středoškolačky Grety Thunbergové, která nabyla světové proslulosti svým bojem proti klimatickým změnám. Tuto šestnáctiletou aktivistku přijal papež, promluvila na setkání světových lídrů v Davosu a stala se kandidátkou na udělení Nobelovy ceny míru.

Nebudu se jejímu postoji vysmívat ani ho zlehčovat. Možná je příkladem toho, že i mladý člověk může dosáhnout velkých věcí. Přesto mám nad ní jako fenoménem (nikoli nad ní jako mladou angažovanou dívkou) několik otazníků.

Obávám se, že kult Grety Thunbergové nevznikl ani tak kvůli ní samotné, ale kvůli tomu, že pro média nastala příznivá doba, kdy lze tento kult vytvořit. Kdyby se o ní (hodně) nepsalo, asi bychom se o ní nikdy nedověděli. Greta Thunbergová totiž nevymyslela nic nového. Žádný vědecký objev, žádné nové stanovisko nebo politický postoj. Stala se pouze ozvučnou deskou, která zesílila myšlenky či hesla, které už tu byly. V tomto ohledu ji „vytvořila“ média.

Nic z toho, co jsem napsal, nemá snížit její snahy. Rozpaky – ba ne, spíše znechucení – ve mně vyvolává ona nominace na Nobelovu cenu míru. Měl jsem za to, že původním smyslem bylo upozornit na někoho, kdo vymyslel či udělal něco opravdu nového. To ale už dávno není pravda. Nobelova cena míru je vyjádřením politického postoje norského Nobelova výboru (jmenovaného norským parlamentem), ničím víc. Po velmi kontroverzním „vyznamenání“ Jásira Arafata přišlo neméně kontroverzní udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi Barracku Obamovi, a to ještě předtím, než stačil vykonat něco dobrého či špatného. Nobelova cena míru je zkrátka udělována ne tomu, kdo něčeho skutečně dosáhl, ale lidem, kteří konvenují určitému politickému proudu.

Hlavním poselstvím Grety Thunbergové je, že máme panikařit. Nabádala k tomu světové lídry shromážděné v Davosu a značná část médií tomu aplaudovala. Bez vysvětlení zůstala otázka, proč máme panikařit v případě klimatické změny, ale – podle týchž médií – neměli jsme panikařit, když do Německa přišlo během jednoho roku milion migrantů. Existuje zkrátka panikaření schvalované a doporučované a panikaření neschvalované a odmítané.

Proti tomu stojí český skepticismus. Co se týče globálního oteplování, tak považuji za nepopiratelné, že se něco děje. Horka a sucha je stále více, a málo nás může utěšit tvrzení některých nekonvenčních vědců, že se zase tak moc neděje. Osobně považuji za nesporné, že k oteplování dochází. Jiná je otázka, do jaké míry je to způsobeno lidskou činností, a pokud ano, jaký je podíl lidské činnosti na celkovém oteplování. A pak je zde otázka, zda navrhované změny chování člověka skutečně přispějí ke „snížení emisí“.

Jistě existuje zdravá a potřebná podoba skepticismu. Nicméně český skepticismus nesdílím. Částečně je způsoben strkáním hlavy do písku, tedy někdy i popíráním evidentního, nebo pocitem vlastní malosti a nemohoucnosti. Proč se snažit snižovat emise, když na Českou republiku připadá pouze 0,2 % těchto emisí? Česká malost říká: „Zmůžeme málo, tak nebudeme dělat nic.“ Že bychom mohli jít příkladem, nám připadá téměř nemožné.

Přitom onu zdravou složku skepticismu by bylo možno a záhodno zapojit. Skeptici například měli pravdu, když upozorňovali, že výroba biopaliv v celkovém součtu životnímu prostředí spíše škodí než prospívá, a rozhodně neprospívá hospodaření s velmi cennou komoditou, kterou je úrodná půda.

Česká reakce je zpravidla velmi opožděná. V tomto roce „odejde“ ještě větší část našich smrkových lesů, než tomu bylo loni. Přitom Vladimír Úlehla (v knize Napojme prameny z roku 1947) velmi přesně předpověděl, co se stane, když budeme sázet smrkové monokultury. Bohužel mu relevantní lidé nenaslouchali. Navzdory číslům z ministerstva zemědělství, podle kterých už se sází smrků méně, se mi zdá, když chodím po Jeseníkách nebo po Orlických horách, že se sázejí převážně zase jen smrky, a to i v nižších polohách, kde se jim v suchu dařit opět nebude.

Podobně je tomu s protipovodňovými opatřeními. Skoro celé dvacáté století se odvodňovalo. V roce 1997 postihla Moravu snad tisíciletá povodeň. Jezdívám pravidelně z Jeseníku do Krnova přes Heřmanovice, Holčovice a Albrechtice. Říčka Opavice teče hlubokým, kameny vydlážděným a vybetonovaným korytem. Právě ve zmíněných obcích nadělala povodeň obrovské škody. Podobná povodeň možná zahrozí až za dalších tisíc let, pokud by nám tato léta byla dána, ale my budeme rok co rok co nejrychleji odvádět veškerou vodu z krajiny těmito vybetonovanými koryty. Škoda, že se zdravý český skepticismus neprojevil při schvalování oněch „protipovodňových opatření“.

Je známo a vědecky dokázáno, že hospodaření na velkých lánech škodí životnímu prostředí. Jenže pokud jsou vlastníci půdy téměř abstraktní, nikdo nemá zájem na tom, aby se o půdu správně pečovalo. A tak ornici budeme dále nechávat splavovat do řek a ochuzená pole budeme chemicky hnojit, abychom z nich dostali co nejvíc. Nemohu si pomoci, ale evropský trend posilování spíše drobných a středních zemědělců považuji za prospěšný, nicméně Česká republika bude opět proti. Trocha skepticismu vůči Agrofertu by fakt neškodila.

Obecně se ví, že by dlouhodobě všem prospělo rozdělení velkých lánů, obnova remízků a polních cest, vysazování smíšených lesů, zadržování vody v krajině. Jenže vedle zdravého českého skepticismu je zde skepticismus nezdravý, který dokáže do omrzení opakovat dvě slova: „To nejde.“ My Češi jsme fakt přeborníky ve vysvětlování, že něco nejde.

Zdravá míra dobře nasměrovaného skepticismu je potřebná, a někdy nás možná skutečně povede „proti všem“. Nás ale častěji ohrožuje skepticismus nezdravý, demobilizující, vedoucí k pasivitě nebo k neustálým odkladům. Že je třeba něco řešit radikálně, hodně lidem dojde, až zůstane třeba pět set vesnic bez pitné vody. Pak někteří skeptici možná uznají, že k nějakým klimatickým změnám asi skutečně dochází. My Češi jsme mnohdy ochotni reagovat, až když se to bytostně dotýká nás samotných. Že až roztaje Grónsko, se pod vodou ocitnou někdy celé státy (ano, Maledivy nebo Tonga jsou státy malé, ale žijí tam taky lidé), je pro nás zajímavost z magazínu.

Nejde o to, nezdravý skepticismus nahradit nepromyšlenými hurá akcemi. Neschopnost dělat zásadní rozhodnutí v rozumné době bychom ale neměli vydávat za nějakou ctnost.