V polemice o Chartě 77 (Charta viděná z odstupu, MfD 20.1.) vytasil Petr Placák proti Bohumilu Doležalovi zvláště mocnou zbraň: Demokratickou iniciativu a její žádost o registraci jako politické strany ještě před listopadovým převratem. Spíš než Charta 77 (vytýká jí to Doležal) se blížila k „neblahému historickému kompromisu nekomunistů v disentu s exkomunisty“ právě Demokratická iniciativa.

Co konkrétně o dalších záležitostech oba autoři píší, přesahuje meze tohoto článku. Stručně řečeno Doležal disentu historický kompromis vytýká, kdežto Petr Placák jeho obvinění odmítá a pokud jde o Chartu 77, říká, „přikláněl bych se spíš k mravnímu radikalismu“. Pro Petra Placák je tedy snazší vidět kompromisní postoj, i když ne historický, v postupu Demokratické iniciativy (viz dále – buď by se musela vyvázat z komunistického systému nebo stát se kolaborantskou organizací). Petr Placák označuje Bohumila Doležala za představitele Demokratické iniciativy. To je v pořádku. Koneckonců i já jsem mohl něco málo mluvit do jejího zaměření. Dokonce pokud jde o žádost o její registraci jako nezávislé politické strany, jsem asi hlavním viníkem, protože jsem podepsal žádost o registraci a sepsal přiložený program. Takže nechci věřit svým očím, když teď vidím, co Petr Placák napsal:

Pokud jde o Chartu 77, přikláněl bych se spíš k mravnímu radikalismu (koneckonců byl i součástí Reaganova boje s „říší zla“) než k historickému kompromisu. Ten bych spíš viděl - i když jistě ne historický - u konkurence Charty 77 v opozici ve druhé polovině 80. let, totiž u Demokratické iniciativy, jejímž byl Bohumil Doležal představitelem. Demokratická iniciativa chtěla vystupovat jako legální politická strana, což mělo jeden zásadní háček - mohlo se tak dít pouze v rámci komunistického systému. Zatímco Charta 77 se vůči svým exkomunistům, natož vůči moci ničím nezavazovala, Demokratická iniciativa, která chtěla legálně fungovat jako politická strana, se moci zavázala minimálně v tom, že chtěla respektovat pravidla daná Ústavou Československé socialistické republiky. Představme si, že by komunisté nebyli hloupí a na snahu Demokratické iniciativy by přistoupili, nebo aspoň zdánlivě přistoupili a vyhlásili by: Co nám bude kdo povídat, my máme nekomunistickou opozici, která je konstruktivní, vystupuje v rámci ústavních pořádků, na rozdíl od samozvaných křiklounů, jako je Charta 77 a spol., kteří se zaštiťují lidskými právy, avšak přitom jim jde o destabilizaci systému. Ven by pak z toho vedly dvě cesty: buď se přiklonit k mravnímu radikalismu, a tedy vystoupit z rámce komunistického politického systému, nebo se stát kolaborantskou organizací.

Jak může Petr Placák napsat výroky, z kterých jednoznačně vyplývá, že Demokratická iniciativa chtěla v 80. letech vystupovat jak legální politická strana? Proč si nepřečetl základní dokumenty (jsou v publikaci „Čas demokratické iniciativy“, s. 201)? Dozvěděl by se, že Demokratická iniciativa „chtěla vystupovat“ jako politická strana teprve v době rozkladu komunistického systému, tj. v listopadu 1989. Tehdy to bylo možné; do té doby (a rovněž potom) se moci nezavázala vůbec ničím.

Petr Placák nám vytýká, že jsme se mohli stát politickou stranou pouze v rámci komunistického režimu. To je pravda, vše se tenkrát dálo v rámci komunistického režimu (dokonce i 11.11. 1989), otázka je, jaký měl člověk či instituce k režimu vztah. Pokud jde o Demokratickou iniciativu, svědčí o tom žádost o registraci podaná ministru vnitra 11. 11. 1989: „…předsednictvo ČsDI se rozhodlo požádat státní orgány o registraci hnutí jako nezávislé politické strany. Jelikož však současná československá zákonná norma (zák. č. 68/51) nezná jinou existenci politických stran než v rámci Národní fronty a Národní fronta nezávislost, popřípadě opozičnost politické strany neumožňuje, adresujeme žádost o registraci nezávislé politické strany přímo Vám…(…) Cílem nezávislé politické strany ČsDI je ve spolupráci s ostatními demokratickými silami v ČSSR přispět k překonání současné krize československé společnosti, k vytvoření pluralitního demokratického státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami.“ Žádost o registraci se dále odvolávala na svobodu myšlení, víry a náboženství, na svobodu projevu, na právo na shromažďování a svobodné sdružování; dále žádala přijetí dočasných zákonů, které zajistí svobodu náboženství, názoru, projevu a svobodu cestování. Mimo jiné se dožadovala programů „pro přechod k tržnímu hospodářství bez direktivního řízení, centrálního plánování a státního monopolu na vlastnictví výrobních prostředků – s ústavně zajištěným soukromým a družstevním vlastnictví a se zabezpečením svobodných hospodářských vztahů k zahraničí.“

Inu, co věta, to krok ke kolaboraci, že, pane Placáku? 17 let brojíte proti Demokratické iniciativě a nic o ní nevíte. To, pravda, o Demokratické iniciativě říká málo. Váš postoj – a to Vás nechci urazit – vypovídá pouze o tom, co jste si vymyslel. Ale proč?

II. Demokratická iniciativa a záhada jejího zatčení

Druhá příhoda týkající se Demokratické iniciativy je jakoby protikladem první. Byla to a zřejmě už zůstane záhada. Scéna je opět stejná – listopadový převrat roku 1989. Den po 17. listopadu připravovali disidenti založení Občanského fóra (konalo se pak 19. listopadu večer v Činoherním klubu, přičemž hlavní činitelé občanských skupin se měli sejít 19. listopadu odpoledne u Havla). Před vedením Demokratické iniciativy se tato příprava pečlivě utajovala – nevěděli jsme nic. 19. listopadu ráno pak bylo celé vedení Demokratické iniciativy zatčeno a – velmi slušně – drženo ve vazbě až do pozdních večerních či spíše nočních hodin.

O této příhodě se raději nemluví a nepíše. To trvalo až do nynějška. Letos se věc dostala na veřejnost také díky internetové diskusi. V emotivní a složité diskusi Tomáše Krystlíka a Ericha Taberyho, Tomáš Krystlík víceméně in margine napsal: „Kromě toho, že Charta prolezlá vyhozenými bolševiky si příliš šikovně nepočínala a nebyla připravena na převzetí moci ve státě, tak velmi dobře ničila potenciální soupeře v cestě k moci v listopadu 1989. Domluvila se StB a nechala zavřít všechny představitele Demokratické iniciativy, která měla už status politické strany, aby se jí nemíchali do rozhodování v Laterně magice.“ Na to Tabery odpověděl: „A ještě k Chartě, o zavírání lidí z Demokratické iniciativy na přání chartistů nic nevím a tudíž jsem nikdy neslyšel, že by to někdo mohl dokázat.“ Opravdu, nikdo nic takového, pokud vím, nenapsal.

Jak to tedy, že Tomáš Krystlík obviňuje víceméně kategoricky chartisty , že se domluvili s StB? Mluvili jsme sice spolu o tom, ale zcela v duchu toho, co jsem napsal v knížce „Škodolibé úsměvy svobody…“. Napsal jsem toto:

„Jenomže celé vedení se StB zadržet nepodařilo. Karel Štindl, veden bůhví jakým instinktem, se včas schoval před policejní hlídkou a odpoledne se dostavil do Havlova bytu, v němž se připravovalo večerní založení Občanského fóra. Ostatní přítomní prý tomu nebyli ani trochu rádi. Jeho návrhy, obdobné našemu prohlášení /pozn.: Odvysílali jsme je ráno do Svobodné Evropy/, bez diskuse zamítli, ale víc nedokázali udělat. Posléze nemohli Štindlovi zabránit v tom, aby večer spolu s nimi podepsal za Demokratickou iniciativu zakládající listinu Občanského fóra.

Kdo si akci ministerstva vnitra proti Demokratické iniciativě vmyslel, není jasné, a řekl bych, že to také hned tak jasné nebude.“

Nicméně Tomáš Krystlík zřejmě o celé věci přemýšlel. O tom, kdo způsobil naše zatčení, mohl vycházet z řady hypotéz, ale zdá se, že vycházel z těchto jednoduchých předpokladů:

S Demokratickou iniciativou se při zakládání OF nepočítalo. Naopak, neměla u založení OF být a „rušit“. Nepočítalo se s ní ani při přípravné poradě u Havla. Nikdo ani večer 19. listopadu neprojevil podivení, že tam Demokratická iniciativa není. Nikdo nevolal na vnitro, aby se dozvěděl, kam se podělo celé vedení DI. Demokratická iniciativa stála mimo. Naopak se ale počítalo s StB. Státní bezpečnost byla zřejmě velmi dobře informována, že se večer 19. listopadu bude zakládat Občanské fórum, a nijak jí to nevadilo, vždyť ani náznakem proti tomu nevystoupila. Jediná akce StB bylo zatčení Demokratické iniciativy. Z toho lze – mimo jiné – dovodit, že někteří z disidentů (nebo snad jejich větší množství) byli s StB domluveni. Přestože Tomáš Krystlík to považuje za nepochybné, uznávám, že jde o pouhou hypotézu. Ale myslím, že díky Tomáši Krystlíkovi je dnes záhada Demokratické iniciativy 19. listopadu 1989 zatčení přece jen jasnější. Právě proto, že existuje aspoň jedna věrohodná hypotéza.

27.1.2006

bývalý předseda Demokratické iniciativy