Vdebatě kolem situace na silnicích a kolem sesazeného šéfa dopravní policie Bambase, který byl k potěšení publika zaříznut při této mediální bohoslužbě coby obětní beránek, aniž by se někdo odvážil s vážným výrazem v tváři vyslovit naději, že od této rituální popravy čeká sebemenší zlepšení situace, v této debatě se zapomnělo na prazáklad toho všeho, na automobily.

Je to už možná třicet let, kdy můj kamarád Honza Krasl si koupil za vypůjčené peníze auto, které svou nesmyslností budilo podiv mezi štamgasty denního baru U Zdeničky, kam jsem pravidelně docházel. Kamarád Krasl ale věděl, že vhodně volený slogan může legitimizovat i sebevětší pitomost. Ten slogan zněl: „Budoucnost patří velkým autům s velkou spotřebou.“ Na tuto charakteristiku pasovala jeho akvizice jak ulitá.

Smáli jsme s tenkrát v denním baru, ovšem nejlépe se směje ten, kdo se směje nejlépe. Kdo chce být „in“, kupuje „vozidlo pro volný čas“, což je ve skutečnosti obluda s obrovským motorem a této velikosti úměrnou spotřebou.

Z dětství pamatuju vysoké pohodlné automobily, výrobky automobilky Praga, s půvabnou soškou na chladiči. Do těchto aut (s velkou spotřebou) se nelezlo, do nich se vcházelo a k účelu vcházení sloužilo i pohodlné stupátko u dveří. Brzy nastala nová éra. Automobily byly nízké a ještě nižší, vlády se ujala aerodynamika, nauka o obtékání vzduchem. Moje maminka dlouho vzdorovala a odmítala se do aerodynamického auta vsoukat a tvrdila, že ta nová auta, ve srovnání se starými pragovkami, jsou nesolidní, jelikož se pořád převrhají. Marně jsem se s ní hádal svou dětskou fistulkou! Mnohem později jsem pochopil, proč se jí do aerodynamických aut nechtělo: byla ve srovnání s těmi starými krutě nepohodlná.

S nepohodlnými auty jsme žili jistě čtyřicet let. Jedno takové mám doma. Abych se do něho vešel, musím v něm mít hlavu trochu na stranu jako Velký šéf. A to mohu mluvit o velkém štěstí, že mám pleš – nevím, co bych si počal, kdybych měl bujnou kštici. Asi bych musel otvírákem na konzervy vyříznout do střechy díru.

Zajímavé je, že ty nové SUV automobily také nejsou pohodlné. Mají obrovský vnější objem a velkou spotřebu, ale uvnitř je místa často ještě míň než v zastaralém „proudnicovém“ voze. V Anglii tiše obnovili výrobu klasických taxíků, velkých z vnějšku a pohodlných uvnitř. Jejich užitečnost je očividná. Proto nemají šanci, aby se staly příkladem.

Zdá se, že lidé při volbě druhého nejnáročnějšího investičního statku (ten první je samozřejmě bydlení) mají v sobě nějakou záklopku nebo klapku nebo bůhví co, zkrátka, nějaké záhadné něco je zbavuje soudnosti a naslouchají jakýmsi vábným melodiím, místo aby šli po účelnosti. Kdyby jednali racionálně, nesmysl s placatými aerodynamickými vozy by netrval tak dlouho (částečně přetrvává dodnes, třebaže už ne v takové míře, dnes jsou paradoxně nejpohodlnější ta relativně malá a laciná autíčka) a nemohl by se prosadit jiný nesmysl, zvaný vozidlo pro volný čas.

Čímž by můj kamarád Honza Krasl ztratil pověst automobilového proroka a zůstal by pouhým žertéřem, který si kdysi koupil nesmyslně velké a žíznivé auto.

LN, 6.8.2007