Žijeme v Evropě, v demokratickém státě, který má ovšem i své extremisty – odpůrce pluralitní, otevřené společnosti, jejíž existenci si spojují s údajným negativním působením Židů. Takoví jsou zapřisáhlí, nacismem inspirovaní antisemité, opakující a nově si přizpůsobující dávná protižidovská klišé.

Občas se přitom shodnou s extremisty levicovými. Tito neostalinisté a neomarxisté-leninisté, kryjící se antisionistickou rétorikou stejně jako bojovní antiglobalisté a nejrůzněji definovaní odpůrci kapitalismu horující obecně pro spravedlivý, nikoho nevykořisťující světový řád, důstojnost člověka, práva národů a jejich rovnost totiž jeden národ ze svých požadavků vylučují: národ židovský, pokud svou identitu spojuje s izraelskou státností.

A svět, jak dobře víme, se stále více potýká i s vražedným politickým islamismem; lavinovitě se šířícím hnutí, pro něž genocidní, protižidovská zášť je jedním ze základních ideových východisek.

Zatímco však protižidovské projevy všech těchto militantů svobodný svět většinově odmítá, veřejné mínění zde stále více ovlivňuje kriticismus Izraele a potažmo Židů, vytvářející o nich ve společenském povědomí krajně negativní dojem. Aby mi bylo dobře rozuměno: Židé a Izrael jsou kritizovatelní jako kdokoliv jiný a sami Židé ať v Izraeli či mimo něj to svým morálním maximalismem obráceným do vlastních řad nejlépe potvrzují. Kriticismus, o němž hovořím, je však kriticismus na způsob soudu s předem vyneseným ortelem, který nectí fakta, zásady objektivity, nereflektuje dynamiku politického vývoje, sklouzává k cílené mediální manipulaci. Jedním slovem: je podjatý. Takto v převážné většině probíhá veřejný diskurs na izraelské, a tedy svrchovaně židovské téma. A tak i v demokratických zemích ve vyjádřeních obecně respektovaných osobností včetně představitelů politických či univerzitních najdeme výroky a argumentaci, které následně dobře poslouží nepokrytým antisemitům; vyvádějí je z izolace, přibližují k nim ty, kdo jimi dosud nebyli osloveni, a v konci konců oslabují citlivost demokratické společnosti vůči podprahovým protižidovským projevům.

I u nás lze takové projevy v souvislosti s blízkovýchodním konfliktem setrvale evidovat, naposledy během ostřelování Izraele z pásma Gazy a následným vojenským střetem demokratického Státu Izrael s teroristickým palestinským hnutím Hamas. Neříci jasně, kdo útočí a kdo se brání, kdo se snaží chránit lidské životy a kdo naopak kalkuluje se smrtí vlastních civilistů coby bojovým prostředkem, a místo toho s makabrózní senzacechtivostí a protiizraelským zaujetím představovat na televizních obrazovkách dopady Izraelem nechtěné války – to ve svých důsledcích vede k nenávisti vůči Židům. Nemylme se: klasický antisemitismus až po vznik Státu Izrael upíral Židům rovnost, bezpečnost a důstojnost či tato práva více či méně zpochybňoval. Protiizraelský antisemitismus upírá Židům totéž – jen jako kolektivnímu Židovi, národu s vlastní státností. Z konfliktu, který z takového zavržení Izraele povstal, pak obviňuje Židy i mimo něj. Tak i v liberálních evropských kruzích, v nichž jinak najdeme slova soucitu pro oběti šoa a obdivu k velkým židovským osobnostem, stále více platí: Žid rovná se sionista rovná se dehumanizovaný tribalista s rukama potřísněnými krví nevinných obětí.

Izraeli je dnes mezinárodním společenstvím i liberálními intelektuály měřeno nesrovnatelně přísněji než jiným zemím a národům, je nezakrytě démonizován. Taková systematická, dlouhá léta vedená kampaň se již viditelně odráží ve vztahu většinové populace k Židům, ať žijí kdekoliv, a pro nejbližší budoucnost představuje skutečnou hrozbu. A hovoříme-li tedy o nebezpečí antisemitismu, věnujme pozornost jeho zjevným projevům ze strany politického islamistického fundamentalismu, extrémní pravice i levice, požadujme, aby jim demokracie čelily, rozhodně, všemi prostředky.

Současně však – a to s ohledem na další vývoj považuji za zvlášť naléhavou nutnost – věnujme pozornost i tomu, jak jsou židovská minulost a současnost, blízkovýchodní konflikt traktovány u nás i ve světě ve školách, na univerzitách, v médiích, politických programech. Zde všude se formují stanoviska k věcem veřejným, utvářejí postoje voličů současných i budoucích.

Nezapomeňme: v Evropě se již stalo, že antisemitismus se formálně legálně stal státní doktrínou.

Vystoupení na Shromáždění proti antisemitismu v Senátu Parlamentu České republiky 18. září 2014