Dnešní doba je mediálně plodná. Když se ve světě něco děje, máme to téměř v přímém přenosu. Nejinak je tomu se současnou uprchlickou krizí. Jako lidem nám jistě není jedno, že se jiným děje příkoří a bojí se žít ve svých domovech. Pomoct pár desítkám jedinců je přirozené, ale statisícům a milionům? Jedno pořekadlo cynicky říká: jeden dva mrtví, to je tragédie, ale tisíce mrtvých jsou statistika. Z hlediska psychologie je na něm bohužel hodně pravdivého. A když se neštěstím lidí začnou živit pašerácké mafie a přidají se lidé z dalších zemí, kteří jdou jen za vidinou lepšího a snadného života, je na vážnou krizi zaděláno.

Jak to je vlastně s naším soucitem? Máme ho každý, ale jistě není stejně všeobjímající. Nejsilněji ho cítíme k svým drahým, své rodině, příbuzným. Zde neváháme při jejich ochraně nasadit i zdraví a riskovat. Nejsme lhostejní ani k neštěstí našich přátel a známých a dle možnosti jim pomůžeme. O něco méně pak soucítíme se svými spoluobčany a pak s lidmi stejného kulturního založení, třeba Evropany. Čím jsou nám lidé vzdálenější a čím méně jim rozumíme, tím méně se nás jejich problémy dotýkají. Zastánci dobra mohou stokrát říkat, že jsou to přece všechno lidé, ale je to málo platné. Ono bližší košile než kabát je v nás hluboce evolučně zakořeněno a je to dobře, protože nám pomáhalo přežít a správně volit priority.

Ostatně neblahých důsledků všeobjímající humanity jsme svědky i kolem nás. Stačí připomenout lásku zelených k živočichům a rostlinám při blokování výstavby dálnic D5 a D8, kdy je vůbec nedojímaly plíce dětí a spoluobčanů, které musely dýchat exhalace o několik let déle. I u nás máme spousty lidí v nouzi, bez domova. Zaslouží víc soucitu a pomoci oni, lidé z Ukrajiny nebo ze vzdálené Sýrie? Tu otázku si řeší lidé individuálně. Většina řekne, ať to rozřeší stát. Jenomže charita se řeší spíše z přebytku. Nejprve musím nasytit svoji rodinu a teprve pak daruji něco potřebným. Těžko si budu na charitu půjčovat. Jenomže stát žije na dluh, půjčuje si každý rok desítky miliard, a má tedy rozdávat z vypůjčeného? Tento dluh budou muset splatit naši potomci. Není tedy od nás trochu farizejské poskytovat pomoc, kterou budou hradit naše děti a vnuci?

Dokáže intelektuální elita vůbec rozeznat nebezpečí a postavit se mu? Všeobjímající šíří názorů a myšlenek ho totiž relativizuje do té doby, kdy je už pozdě. Nevyhnul se tomu ani pravicový Chamberlain, kterého zase poháněl strach z opakování obětí první světové války. To byl aspoň do jisté míry racionální důvod, ale pseudohumanistické multikulti ideologie to dělají z idealistického filozofického důvodu a přesvědčení. Nejlépe to charakterizuje citát z knihy myslitele rumunského původu Emila Michel Ciorana Nástin úpadku: „Kdybychom položili na jednu misku vah zlo, které na světě rozpoutali ‚čistí‘, a na druhou zlo lidí bez zásad a bez zábran, rovnováhu by vychýlila miska první. Katastrofy zkažených epoch jsou méně tíživé než pohromy způsobené epochami horoucími. Bahno je příjemnější než krev. V neřesti je více mírnosti než ve ctnosti, ve zvrhlosti více humanismu než v přísných mravech.“ A v přísných ideálech, chce se dodat.

Masové znepokojení občanů pochopitelně nahrává různým extrémnějším uskupením a jednoduchým řešením, která získávají body. A co udělají politici klasických stran? Začnou se vůči nim vymezovat v rámci politické korektnosti a loajality k EU, čímž se vzdalují většině voličů. Tím se vytvoří mezera mezi vládnoucími stranami a názory většinové populace. Lidé čekají, který seriózní politický subjekt začne reflektovat jejich obavy a postaví se proti imigrační vlně. Zvlášť když vidí, co udělal během několika desetiletí nekompatibilní islám v západní Evropě. Která strana to pochopí nejdříve a zahraje na tuto notu, ta vyhraje příští volby. Kromě pravicové opozice se zdá, že k tomu má nejblíže Babišovo ANO. Je to populizmus reflektovat obavy a názor většiny? Nebo je potřebné lidi vychovávat a vnucovat jim idealistickou korektnost?

Kdysi, v dobách Masaryka, elity opravdu národ kultivovaly, ale dnes? Za posledních sto let jsme dvakrát přišli o většinu elit působením nacistů a komunistů. Navíc, co je Česko? Jen maličká země ve velmocemi ovládané EU. Dokud Merkelovou a Hollanda nenahradí mnohem pragmatičtější politici, nezahledění do ideálů, ale vnímající reálný život, půjde to tam, kam to směřuje teď. A to není moc lákavá perspektiva do nadcházejícího roku.