SPOLEČNOST: Novoroční projev
srdečně Vás zdravím na počátku nového roku 2007 a upřímně Vám přeji, aby to byl pro nás pro všechny rok po všech stránkách dobrý, ještě lepší než rok právě uplynulý. Mám-li stručně hodnotit rok 2006, musím říci, že to byl rok v naší republice celkově dost poklidný, politicky však velmi, velmi nevydařený. S potěšením konstatuji, že pokračovala hospodářská prosperita daná zejména tím, že jsme již přes dva a půl roku členy Evropské unie. Nezaměstnanost klesla na přijatelných 9,65736 % práceschopného obyvatelstva. V uplynulém roce se narodilo více dětí než v roce 2005, ačkoli ještě nemám k dispozici údaje z 31. 12. 2006 po 12.00 hod. Narozených dětí bylo také více než zemřelých spoluobčanů, přitom kojenecká úmrtnost je u nás jednou z nejnižších na světě, což mě osobně velmi těší. Oproti těmto nesporně pozitivním jevům však musím říci – a nyní už nikoli s potěšením, nýbrž starostlivě –, že u nás v roce 2006 došlo k politické stagnaci, částečně způsobené patovým výsledkem voleb. Že již sedm měsíců nemáme řádnou, poslaneckou sněmovnou schválenou vládu, považuji za krizi politiky v naší republice, a rozhodně z toho nelze vinit občany, ač ti svou volbou politický pat chtíce nechtíce způsobili. Neochota nejsilnějších politických stran shodnout se na nejbližších i vzdálenějších cílech svědčí o velkém nedostatku politické kultury a státotvornosti našich politických představitelů. Mám neodbytný pocit postupně přerůstající v podezření, že horizont politického myšlení našich politických špiček je vymezen jejich čtyřletým, resp. šestiletým, nikoli však pětiletým mandátem. Nepřipadá mi to příliš zodpovědné. V novém roce se tedy pokusím využít svého postavení a ústavních možností a přimět politickou reprezentaci k dohodě, a jakmile mi bude předložen návrh designovaného premiéra na složení vlády, tuto vládu neprodleně jmenuji, jak mi také ústava ukládá.
Rok 2007, do něhož jsme plni novoročního a ne ve všech ohledech opodstatněného optimismu právě vstoupili, je pro každého z nás osobně rokem nových příležitostí a obecně také rokem významných výročí. Připomeňme si jen, že před 70 lety, v září 1937, zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel samostatného československého státu. Před 60 lety, v červenci roku 1947, Československo odmítlo na nátlak Sovětského svazu Marshallův plán, což byl – proč si to upřímně nepřiznat – jeden ze stěžejních kroků na naší spěšné cestě do náruče komunistické totality, a přijalo naopak dvouletý tzv. Hradecký program. V listopadu 1957 zemřel v období krátkodobého politického tání můj předchůdce v prezidentském úřadě soudruh Antonín Zápotocký, na jehož odkaz jsem pochopitelně nenavázal. Před 40 lety se v létě roku 1967 konal významný IV. sjezd československých spisovatelů, který byl jedním z impulsů Pražského jara roku 1968. Přesně před 30 lety byla 1. ledna 1977 zveřejněna Charta 77: tu jsem přes její značný politický význam bohužel nepodepsal, neboť tehdy jsem jednak náležitě nedocenil její význam, jednak jsem chtěl působit vskrytu a vědecky pracovat, mimo jiné také teoreticky připravovat hospodářské reformy tak nezbytné pro naši zem (již tehdy jsem totiž rozpoznal jejich nutnost a aktuálnost!). Rok 1987 nabídl hned dvě významné události: v dubnu navštívil Prahu generální tajemník KSSS Michail Gorbačov, jenž s sebou také přinesl nové politické naděje, které se však vzhledem k absenci progresivního křídla v KSČ nenaplnily; v září se dal ze Země poprvé zahlédnout výbuch supernovy SN 1987 A ve Velkém Magalhãesově oblaku. A konečně na podzim roku 1997 jsem byl po více než pěti letech ve funkci premiéra odstraněn vnitrostranickým převratem z této funkce. Nu a na prahu roku 2007 Vás, milí spoluobčané, zdravím ze své prezidentské pracovny 431. den před koncem svého prvního prezidentského mandátu.
Příležitostí k zamyšlení je tedy víc než dost. Mám za to, že by bylo dobré navázat aspoň na některé z těchto událostí, uvědomit si jejich význam nebo přinejmenším rozvážit, co bylo vposledku pozitivní a co negativní. Každý z nás by z toho měl vyvodit důsledky pro svůj život.
V květnu roku 2007 naše země oslaví třetí rok členství v Evropské unii. Za tu dobu došlo v naší zemi, jak jsem již podotkl, k nebývalé ekonomické prosperitě – nikdy jsme se po této stránce neměli tak dobře. To tedy znamená, že ze svého členství v Unii máme velké výhody, otázkou zůstává, co můžeme naopak přinést Unii my, a to nejen náš pracující lid, ale najmě naše politická elita. Zdá se mi totiž, že u nás ve vrcholné politice namnoze nepůsobí lidé kvalifikovaní a odpovědní: dostatečně si neuvědomují, že nemají svých funkcí zneužívat ke svému prospěchu, ale že mají zemi zodpovědně řídit a tak sloužit ostatním, že mají stavět obecné zájmy nad zájmy osobní a vyhýbat se korupci, ba dokonce ji odsuzovat jako něco nepříliš pozitivního. Je to důležité především v současné době, neboť již vbrzku bude Česká republika na půl roku předsedat Evropské unii. Máme pro tak zodpovědný úkol opravdu kvalifikované politické reprezentanty? Česká republika musí být přece důstojně zapojena do evropského a světového dění, musí se angažovat v klíčových oblastech a neuralgických bodech dnešního světa od aktivního působení v Evropské unii přes podporu lidských práv v totalitních zemích až po ekonomickou prosperitu v chudých zemích třetího a čtvrtého světa.
Naši republiku čekají v příštích letech naléhavé a stále odkládané reformy – jen namátkou tu uveďme reformu důchodového systému, reformu zdravotnictví, školství a daňového systému. Vyzývám Vás, vážení spoluobčané, abyste se do těchto reforem také zapojili, zejména vás, kteří pracujete v uvedených oblastech. Neponechávejte reformní břímě pouze na bedrech politiků a pracovníků státní správy, ale aktivně – podle svých možností – sami přispívejte k racionalizaci a realizaci systémových opatření v uvedených sférách. Ujišťuji Vás, že v této snaze budete mít vždy podporu mou i mého rozsáhlého úřadu.
Za podstatnou pokládám v neposlední řadě také kulturu společenského života a mezilidských vztahů. Važme si vzájemně jeden druhého, pěstujme v novém roce občanské ctnosti a budujme tak vpravdě občanskou společnost, i když v tomto ohledu nemáme z krátkodobé historické perspektivy na co navázat. Občanská společnost, jež mi tolik leží na srdci, musí být založena na úctě k druhým: zeť by si měl vážit tchána, snacha tchyně, vnučka babičky, syn vlastního i nevlastního otce, švagr švagrové, přítel přítele i přítelkyně, kolega kolegyně, soused souseda, podřízený nadřízeného a nadřízený podřízeného, nájemník majitele domu a majitel domu nájemníka, dělník intelektuála a intelektuál dělníka, prodavač kupujícího a kupující prodavače, taxikář zákazníka a zákazník taxikáře, zemědělec pracovníka v terciární sféře a pracovník v terciární sféře zemědělce, docent organické chemie vietnamského hokynáře a vietnamský hokynář primáře – a tak bych mohl pokračovat donekonečna, neboť tolika spletitými vztahy je tvořena naše společnost! Podporujme a kultivujme své vztahy, vyznačujme se skromností, ambicemi pouze zdravými, nezištností, odpovědností a seriózností, nezneužíváním moci a svobody, nekorupčním chováním. Ti, kdo mají řídící funkci, nechť ji chápou jako příležitost ke službě druhým, ať už je to v ocelárně, v dopravnictví či na vysoké škole nebo třebas – ano i ve vrcholovém sportu či na ministerstvu. Snažme se působit optimisticky a svou dobrou náladou a humorem pozitivně ovlivňovat své okolí. Šiřme kolem sebe prostor radosti, aby těm druhým bylo s námi dobře. Pomáhejme si navzájem vypořádávat se s problémy, kterých nikdy nebylo, není a nebude málo. Buďme slušní k druhým, mírní v jejich kritice a přísní sami na sebe, vynikejme v sebekritice. Jděme ostatním příkladem v občanských ctnostech. Uchovávejme si zdraví duše i těla a pomáhejme v tom druhým. Smiřujme protivy, je-li to v našich silách: jsem osobně přesvědčen, že to v našich silách vskutku je! Buďme opravdu v pohodě!
Ještě jednou Vám, milí spoluobčané, přeji vše nejlepší a hodně pohody v novém roce a děkuji Vám, že jste trpělivě vyslechli můj již čtvrtý novoroční projev.
Prezident České republiky prof. ing. Václav Klaus, DrSc.
