V dnešní vysoce turbulentní době je ošidné cokoli psát. Protože za těch pár dní, které uplynou od napsání textu do jeho zveřejnění, může být leccos jinak.

V době, kdy funkce skládají podržtašky a na jejich místo nastupují sekerníci. A kdy novodobý duce (který jím ale není jen proto, že jím chce být, ale i proto, že mnozí lidé nějakého duceho potřebují a chtějí) nás všechny ujistil, že již jednou spoustu z nás zachránil před smrtí. A že nás zachrání znovu, pomůžeme-li mu s tím (poslušností), a nebudeme-li mu to kazit (svobodným konáním a individualismem – nikoli ale jen nějakým bezbřehým, ale i prostě tím obyčejným, přirozeným, jak jsme se za ta statisíceletí evolučně vyvinuli).

Kdy jen na základě obskurních čísel (kdybychom tak intenzivně netestovali, všimli bychom si vůbec, a to nejen mimo nemocnice, ale nejspíše i v nich samých, že se nám oproti létu situace tak dramaticky zhoršila?) se opět významně omezují občanské svobody. Kdy všechny zajímá jen nejnovější počet pozitivně testovaných a co na to říká cizina. Jelikož zatímco na jaře se hrála hra na to, kdo poslední bude mít mrtvého s covidem, tak nyní se hraje jiná hra: Kdo bude mít nejvíce pozitivně testovaných (v moderním ptydepe: nemocných, příznaky-nepříznaky), ten prohrává a ostatní státy s ním přestávají kamarádit. Kdy denní nárůst o stovky či dokonce tisíce pozitivně testovaných příslušně zvýší paniku (hlavně u těch, kdo rozhodují, ale již méně u těch, o nichž je rozhodováno). Zatímco jindy zase stejný pokles příslušně (stejným tempem) paniku nesníží.

Kdy již několik měsíců funguje v podstatě válečná ekonomika, v níž skoro vše je podřízeno boji s neviditelným nepřítelem. A v níž podnikání (dříve svobodné), které tomu brání, je omezováno a v některých oborech zakazováno, podnikání, které tomu pomáhá, je naopak státem podporováno a preferováno, a podnikání, které je svou podstatou dost daleko od obojího, je trpěno. A kdy snad už skoro nikomu nevadí, že i takto (nejen zelenou, multi-kulti a gender agendou) končí kapitalismus. A je nastolován socialismus, a to stále více totální, čili fašismus (v němž stát kontroluje víceméně všechno, a jen zdánlivě svobodné podnikání je možné pouze s příslušnou loajalitou vůči právě vládnoucím mocipánům a s nutným uplácením jim podřízených zainteresovaných úředníků – jak je to samozřejmé ve všech zemích světa kromě aspoň ještě donedávna zemí Západu). Zatímco politická opozice, nazývající se demokratická a již jen někdy i pravicová, se omezuje na jen bojování za to, aby i podnikatelé (velcí, střední i malí) dostali svůj díl státní renty z olbřímího státního dluhu, a zcela rezignovala na boj za jejich právo svobodně podnikat bez omezujících státních regulací.

Jeden se nestačí divit, a nejlépe mu v orientaci pomáhá stará, osvědčená pomůcka: Když něčemu nerozumíš, podívej se, kudy tečou peníze.

Ještě před letošní březnem jsem se domníval, že dostatečnými odborníky na naše infekční choroby a jejich epidemie (třeba ty chřipkové) jsou i jen praktičtí lékaři.

Nyní se ale dozvídám, že dostatečnými odborníky nejsou ani lidé nazývaní bakteriologové či mikrobiologové, ani virologové, leckdy ani imunologové, ale jen a pouze epidemiologové. Proč? Protože si tak sami říkají? A ti naši tuzemští (kolik jich vlastně je?) jsou odborníky na co přesně? Na ty naše chřipkové epidemie? Kvůli nimž se dosud nikdy nekonala žádná plošná opatření, ale maximálně jen ředitel(ka) nemocnice či i jen primář(ka) oddělení, či ředitelka(ka) domova seniorů vyhlásili zákaz návštěv, anebo ředitel(ka) školy vyhlásil(a) ředitelské volno? Nebo snad ti naši epidemiologové byli na stáži v Africe, když tam měli ebolu, či v Asii, když tam měli SARS? Anebo si o tom jen četli v odborných časopisech? To by v tom lepším případě mohli být takovými odborníky na epidemie, jako jsou vnitrozemští oceánologové odborníky na oceány (bez ohledu na to, zda u moře aspoň jednou byli), a v horším případě jako jsou astrologové odborníky na hvězdy (také je mají v názvu oboru své činnosti)?

Stále marně čekám, kdy se začnou více veřejně ozývat lékaři. Ti novodobí kněží, jakožto hlavní arbitři toho, co je a co není slovo boží, co je pravda a co omyl, co je správné a co nesprávné dělat, abychom byli tzv. zdraví (pokud možno až do smrti, která by ale ideálně neměla nikdy nastat), což je novodobý ekvivalent středověkého spasení. Ti, co jsou OSVČ, na to možná nemají čas, anebo se nechtějí mediálně zviditelnit (anebo by mohli být ohroženi neobnovením smlouvy se zdravotními pojišťovnami či dokonce problémy s hygieniky při kontrole pracoviště). A ti někde zaměstnaní možná mají strach z případných problémů (jejich ředitelé, kterými někdy jsou i oni sami, jsou snadno odvolatelní ze svých funkcí politiky, co jsou právě u moci).

A tak jen tu a tam se v médiích objeví názor ve svém oboru etablovaného a takto respektovaného lékařského odborníka, který je odlišný od těch mainstreamových manter. Většinou ale brzy někam zapadne, jak není znovu a znovu citován - na rozdíl od těch mediálně vděčných (protože sebejistých, dramatických a katastrofických) prohlášení těch několika (stále dokola týchž) samozvaně se či vládou jmenovaných superexpertů na epidemie, a zejména na tuto.

Případné, takto jen na dálku (při rozhovorech s novináři v různých médiích) vedené ani ne spory, jako spíše jen jakési ministřety odborníků zaštiťujících se svou lékařskou odborností, resp. konkrétní specializací (či které takto jakožto odborné kapacity prezentují novináři) jsou tak velmi vzácné. A pokud se již nějaké objeví, tak se nevedou v ryze odborné rovině, kde totiž dotyční se buď shodnou na banalitách, anebo nikdo nic dost spolehlivě neví (právě v tom, co bychom po tom již půl roce již mnozí od nich rádi věděli). A jejich názory se tak rozcházejí spíše v rovině politické, v míře sympatií buď spíše s regulacemi, anebo naopak se svobodou volby. Přičemž ale zároveň (po upřesňující otázce novináře) tak někdy i jinak zjevný rozpor s až fakticky opačným názorem toho na dálku oponenta dotyční zpovídaní zbagatelizují stylem, jakým se mluvívá s malými dětmi – jako když dítě prohlásí o učitelce, že je hloupá, a rodič mu vysvětlí nejen to, že o učitelkách se takto nemluví, ale že učitelka hloupá není a je naopak chytrá, byť si o ní sám myslí totéž co jeho ratolest.

A nad touto skoro neznatelnou lehkou mlhou navenek prakticky žádné vědecké diskuse (je vůbec nějaká? odehrává se aspoň uvnitř nemocnic, lékařských fakult, výzkumných ústavů, odborných stavovských společností?) trčí jako vysoké sloupy jednotlivá rozhodnutí politiků, u nichž některých nelze poznat, mají-li je tito jen ze své hlavy, anebo z hlav svých odborných poradců (kteří je tu a tam i zjevují přímo sami, a tehdy ne vždy v souladu s tím, co o té samé věci říkají ti, kterým radí).

A přitom by stačilo tak málo:

Přestat testovat (ale asi by se to muselo udělat postupně a nenápadně, aby nezačali panikařit ti, kteří věří, že jsou naživu jen proto, že je nyní vláda a její opatření chrání, a vyděsili by se, že zůstali bez ochrany). V tu chvíli bychom o žádném covidu nevěděli. A ani o koronaviru (údajně ho způsobujícím), zda tu s námi ještě je. Nepoznali bychom to ani z nárůstu počtu mrtvých, ani z nárůstu počtu těch, již potřebují intenzivní lékařskou péči. Žádné takové nárůsty by totiž nebyly. Chovali bychom se i k této infekci tak, jako se chováme i k jiným infekcím obdobné či dokonce větší závažnosti (přestanou-li se sčítat jablka s hruškami). A zvládli bychom to ne hůře, nežli rok co rok zvládáme epidemie chřipky. A ano, někteří z nás by to nepřežili. Jako ale někteří z nás to nepřežijí ani navzdory sebepřísnějším (a prý hlavně je chránícím) opatřením. A jako někteří z nás nepřežili ani tu chřipku (a tehdy to mediálně vůbec nikoho nezajímalo).

V současné vypjaté atmosféře si ale nikdo z politiků veřejně netroufne přestat testovat. Protože by tím vyděsili mnoho svých spoluobčanů (najmě těch, kteří se, bez ohledu na jakékoli vlastní zkušenosti bojí všeho, o čem se jim řekne, že je pro ně nebezpečné), ostatní státy by je sežraly zaživa a v neposlední řadě (last but not least) by tím překazili zisky těch, co se nyní velmi dobře živí obchodováním s proti-covid prostředky (na čemž leckdy jsou zainteresováni přímo či nepřímo - přes své kámoše - i sami ti politici, co o opatřeních rozhodují).

Začal jsem nejnovějšími událostmi, tak jednou i skončím.

V úterý 22.09.2020 jsem si přečetl, že Nový Zéland ukončuje veškerá proticovidová opatření (na úroveň o něco málo striktnější, než jsme měli my v létě – pochopil-li jsem to správně), protože měli pouhý jediný den bez jediného pozitivně testovaného (a když v dalších dnech zase budou mít někoho pozitivního, tak ta opatření hned znovu zavedou? A tak pořád dokola? Anebo to mají vyšpekulované jináč?). Neumím poznat, zda se Novému Zélandu i přes pokračující intenzivní testování skutečně daří tento tolik sledovaný virus izolovat od obyvatel svých ostrovů. Anebo zda tam pochopili (konečně někde?), že čím méně budou testovat, tím lepší budou mít výsledky.

A při tomto srovnání jsem ochoten připustit (co jsem si ostatně myslel i v létě), že naše vláda možná opravdu nás v létě nechtěla buzerovat nadbytečnými restrikcemi a doufala, že to tak už zůstane. A že nyní reagovala nejdříve na kritiku ze zahraničí (po tom velkém nárůstu pozitivně testovaných) a vzápětí na vzrůstající paniku (umocněnou právě i tou zahraniční kritikou). Přičemž, samozřejmě, duce hlavně pevně drží prst na tepně aktuálních voličských nálad a podle toho se rozhoduje. Přičemž jeho vlastní byznys vzkvétá stejně v ekonomice mírové i válečné a jeho zisky jsou dostatečně zajištěny jinými, nežli covidovými zákony, a ty se kvůli covidu rušit nebudou (to on už si pohlídá).

Uměl bych si i představit jiný scénář – dopředu plán nejdříve opatření v létě uvolnit, aby se tak zajistila (tím, že se nákaza rozšíří) dostatečná podzimní poptávka po jejich opětovném zpřísnění. A tím aby přišlo i náležité zvýšení obratu obchodování s proti-covid prostředky – o které totiž jde při všem tom rozhodování až v první řadě. Ale takto paranoidní (zatím ještě) být neumím – to už bych se z toho mohl rovnou zbláznit a nemohl věřit nikomu a ničemu.