V jedné z pohádek mého dětství postupuje Nicota světem a kam vkročí, nastane tma, šeď, rozklad a smrt. Strašidlo Nicotě podobné dnes postupuje Evropou. Je jím nadměrná právní regulace, a pokud se proti němu nepostavíme, podobně jako pohádkový kluk Atrej s létajícím psem Falkem, hrozí, že nás regulační Nicota brzy pohltí.

Příklady můžeme najít ve dvou tragédiích s násilně odebranými dětmi, které se od sebe liší pouhým písmenkem (No/ýrsko). Vzorec vyrábějící Nicotu pak vypadá následovně: Na počátku je přísná právní regulace, která jde za hranice nejen potřeby, historie a tradic, ale zejména zdravého rozumu, kterou si údajně vynutila Evropská unie, jiné mezinárodní závazky či politická nezbytnost. Následuje čísi domněnka, neboť největší zbraní je myšlenka, po ní udání úřadům, které nikdy nespí, a pak už erár koná a děti rodičům promptně odebere.

Nicota se zatím raduje, neboť získala další kus pohádkového království, to vše za doprovodného nadšení zákonodárců a politiků, kteří se holedbají, kterak se novými pravidly postarali o naše domácí štěstí, jako kdyby samotné přijetí právní normy dokázalo vylepšit šedivou skutečnost.

V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů, věděl už kdysi římský klasik, a my mu dnes směle můžeme dát za pravdu. Cožpak je skutečně zapotřebí, aby zákon upravoval povinnost manžela brát ohled na rodinnou domácnost, pití kávy, životnost lékárničky, určoval kalorické hodnoty dětských svačin a zakazoval rodičům houknout na potomka? Cožpak nechceme své děti vychovávat sami? A jestli nám dnes stát zakáže kávu a kouření, zítra přijdou na řadu kočky a pak zpěv.

Nicota už zasáhla polovinu království, a tak je nejvyšší čas říci státu: DOST. My právníci už to říkáme dlouho, koneckonců většina debat Pražského právnického podzimu se točí kolem přemíry regulace, ale na naše volání zachránci Atrejové příliš nereagují. Po nýrsko-norských událostech by se možná mohli ozvat rodiče. Těch je totiž v našem království víc než právníků a zatím jsou nesrovnatelně oblíbenější.

Psáno pro Právního rádce