Ani sebevražda tisíce uprchlíků na našem území u mě nezpůsobí sebemenší pocit viny a změnu postoje

„Někteří jsou opravdu ochotni raději umřít, než aby byli deportováni zpět do svého státu,“ popisuje situaci k zajištění imigrantů mluvčí cizinecké policie. Mám jedinou odpověď: A co má být?!

V médiích se řízeně objevují příběhy, jejichž snahou je vyvolat v očích občanů České republiky pocit viny a nutnosti údajné solidarity. Tentokrát s imigranty. Ve skutečnosti jde o další přípravu půdy pro čerpání veřejných peněz. Státní moc nechce odpovědět do Bruselu skutečné NE. Výměnou se těší na příjem evropských dotací na boj proti imigraci, který však se skutečným bojem nemá nic společného. Nesoustřeďuje se na okamžité vojenské přerušení cest z Afriky a Blízkého východu do Evropy a na skutečnou ochranu hranic Schengenu, ale na starost o sociálně a kulturně zcela nekompatibilní nelegálně příchozí imigranty z těchto oblastí. Lidskoprávní organizace se pak téměř abstinenčně třesou na to, že si opět líznou a prokážou údajnou prospěšnost své existence za cizí peníze.

Úvodní citace je z rozhovoru (celý zde) s mluvčí cizinecké policie. Na otázku ohledně projevů nespokojenosti v zařízení pro imigranty odpověděla: „Nestává se, že by cizinci běžně vytrhávali branky a snažili se překonat vnější oplocení, jako ve čtvrtek a v pátek. Běžné je, že drží hladovky, sebepoškozují se, své vlastní děti berou jako rukojmí a pokoušejí se o demonstrativní sebevraždy. Zkrátka se snaží jakýmkoliv způsobem zmařit svou deportaci. Řezání se, ubližování si, to někdy opravdu dosáhlo takové intenzity, že nebýt úspěšných oživovacích pokusů, tak ten člověk zemřel. Naštěstí k úmrtí nikdy nakonec nedošlo a naši policisté byli několikrát oceněni za záchranu života.“

Pokud ve mně chce kdokoli vyvolat pocity viny nebo falešné solidární odpovědnosti, pak mám při primární ochraně mých vlastních zájmů, zájmů mé rodiny a zájmů mé vlasti jedinou odpověď: No do háje a co má být?! Ani za dokonanou sebevraždu tisícovky imigrantů na našem území bych necítil sebemenší vinu a pocit odpovědnosti. Zbytek přeživších a další příchozí bych dál odvážel do zemí, odkud přišli, přičemž primární snahou by byla ochrana hranic mé vlasti, aby se sem, pokud to jen trochu půjde, ani nedostali. Zmiňovat pak to, že i někteří policisté občas plní své povinnosti, za což jsou pro mě paradoxně dokonce odměňováni nad rámec platu, to už je za hranicí reality. Připomíná mi to příplatky státním úředníkům v Řecku za to, že chodili do práce včas.

Politickou moc ke změnám v rukou nemám. Nemohu nařídit armádě, aby začala aktivně hlídat hranice mé vlasti místo toho, aby se účastnila nesmyslných misí ve světě. S ohledem na vývoj v Evropě ji potřebujeme a budeme stále více potřebovat tady doma. Nemohu nařídit policistům, aby se vykašlali na buzeraci občanů České republiky a jeli vojákům na hranice pomoct. Nemohu stanovit zákonnou normou více práv občanům se zbraní v ruce v rámci domobrany před tím, co se sem řítí a co už i dříve politicky korektní politici v Evropě konečně označují za invazi, roje a nový druh války. Mohu zatím psát a veřejně vystupovat - a tak píšu a vystupuju.

Přeju si, aby ve volbách v Evropě i u nás dostávaly hlasy ty strany, jejichž představitelé si zatraceně uvědomují, že být liberální a chtít klid pro práci a obchod také znamená být permanentně a zdaleka nejen obrazně připraven vzít zbraň do ruky, bránit se a střílet. Je to nezbytné pro zachování a udržení skutečných, politickým newspeakem nepokřivených a krví vykoupených, evropských hodnot, aby to liberální přežilo na evropském kontinentu co nejdéle.

Převzato z blogu se souhlasem autora