„Dnešní mladí jsou úplně jiní než my. Oni už žijí ve světě informačních technologií a virtuální reality od narození, proto jej chápou lépe než my.“ Říká se.

Vážně?

Co takhle mediální gramotnost? Obraťme pozornost k obrázkům a filmům. Můžeme jim věřit? Nic nového. Film z koncentračního tábora, kde dobře živení vězni hrají fotbal. Slánský vedle Gottwalda a prázdné místo na výsledném snímku. Dav Palestinců oplakávající „mrtvého“, který byl zcela živý zachycen na pozdějších snímcích. Mohli bychom ještě dlouho pokračovat. To všechno už tu bylo. Chce to obezřetnost.

Sám jsem se ovšem nedávno dopustil předběžné nedůvěřivosti, která se ukázala jako neodůvodněná. Našel jsem tehdy pouze snímek VIP fotbalové tribuny s „Vy-víte-kým“ pořízený silným teleobjektivem hodně zboku. I napsal jsem pochybnost - za těchto podmínek to vypadá, že tam byla hlava na hlavě, ale to může být zkreslené použitou optikou a úhlem záběru. Také že mohlo! Nu, na snímcích zepředu jsem už o den později viděl, že tam opravdu bylo docela husto - jen dodávám, že dojmu dodaly i tlusté zimní bundy, v letních tričkách by ti lidé opticky od sebe „seděli dál“. Být příslušníkem mladší generace (ale možná jen nebýt tak líný), jistě bych si promptně uměl dohledat i ty snímky pořízené zepředu a měl bych hned jasno. Mladí už nikomu na špek neskočí, protože si dovedou informace dohledat a mají přehled o technologiích. Nebo ne?

Předložil jsem žactvu (jsou to středoškoláci) v rámci tématu welfare a stresu zvířat jeden starodávný večerníček. Francouzi natočili seriál Saturninova dobrodružství, kde hrají skutečná živá zvířata v čele se Saturninem, což je roztomilé žluté káčátko. Ptal jsem se žáků, čím by zvířata hrající v této pohádce mohla být stresovaná. Současná mladá generace je zvyklá posílat selfíčka s přidanými zvířecími čumáčky, s uměle dodaným pozadím, sněžením nebo deštěm květů. Zkouší aplikaci ukazující obličej po x desítkách let, staví svůj svět v Minecraftu nebo virtuálně farmaří, případně provozuje virtuální hambatosti. Ale večerníčku starému nějakých padesát let skočili mnozí na špek.

„Je stresující, když spolu vystupuje káčátko a fretka. Je stresující, když zvíře letí letadlem. Také automobilový provoz je pro káčátko stresující a neopatrný řidič by je mohl ohrozit. Když zvířata hrají na hudební nástroje, musí je ten hluk stresovat.“ Tohle byly některé odpovědi. Pokud chcete, můžete se na jeden díl onoho seriálu podívat: https://www.youtube.com/watch?v=nppZV1nMMBM. Pokud ne, vězte jenom, že káčátko Saturnin (jedno z mnoha stejných káčátek - každé umí něco pro jeden záběr) se pohybuje v ateliéru kolem dvou modelů autíček a jedno z nich nejspíše tahá nějaký asistent na provázku a ono „jede“. Tahací harmonika veliká tak, aby odpovídala proporcím jezevčíka, určitě žádné zvuky nevydává a v záběru s ní dozajista pohybuje loutkoherec. Fretka se se Saturninem potkává pouze díky střihu. Pokud se objeví záběr na rozostřený model letadla jakoby ve vzduchu, neznamená to, že uvnitř něj opravdu sedí živá zvířátka a že se ateliérem opravdu rozléhá hluk leteckých motorů. A tak dále. Bylo tam pochopitelně pár záběrů, které pro účinkující zvířata musely být zátěží, a žáci si všimli i jich. Ovšem takhle v 21.století „zblajznout“ banální trikové záběry jako z dílny Georgese Mélièse? Nedivím se už ohlasu na proslulé hoaxy „bonsai-koťátka“ nebo „houf uprchlíků u autobusu v Čechách“. A to jsem doufal, že tahle generace nás v mediální gramotnosti trumfne...

Máme novelu zákona na ochranu zvířat proti týrání, která mimo jiné nově zakazuje výcvik vybraných druhů zvířat pro film, divadlo a reklamu. Ne že by na tom stál veškerý chod světa, ale najít si čas a energii na zakazování zrovna tohohle? Asi zákonodárci shlédli Saturninova dobrodružství a nepochopili.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin