Ráda bych se podělila s veřejností o svůj pohled na existenci neziskových organizací v České republice. Je to pohled přímý, vycházející z bezprostřední zkušenosti. Zároveň si uvědomuji, že se jedná pouze o můj subjektivní pohled, který nemusí každý sdílet, například nějací ostatní klienti těchto organizací, vůči kterým byl systém sociální péče přívětivější a poskytoval jim na základě jejich vyšších příjmů ze stran státu větší práva na užívání služeb oněch organizací. Nicméně já na svém pohledu trvám.

V první řadě vidím určité nebezpečí v přílišném šablonování, tzn. že služby se navrhují pro všechny klienty hromadně. Všichni klienti se tak ocitají na stejné úrovni. Silnější jsou srovnáváni se slabšími. U poruch autistického spektra jsou výsledky katastrofální. Na jedné straně stojí nízkofunkční autista s mentální retardací, na druhé straně lidé s Aspergerovým syndromem, kteří obvykle usilují o jistý stupeň seberozvoje a samostatného života. Dva druhy lidí, kteří si nemají vzájemně co říci. Jejich světy se nestřetávají, z toho plynou odlišné požadavky na životní potřeby. Ale neoddiskutovatelným problémem je, že všichni jsou lidé a dýchají stejný vzduch. To je základní stavební kámen neziskových organizací. Pokud si ještě uvědomíme, že většina pracovníků jsou ženy, které vyhledaly toto povolání pro jeho zdánlivou bezkonfliktnost, nenáročnost, pro práci s emocemi, pro ventilování mateřských pudů u nedospělých klientů, vyvstává nám před očima hrozba. Je to hrozba pro individualitu, pro nemožnost separace, pro přirozený hněv, který je znakem dospělosti.

Je to proces budování zrůdného perverzního systému, který pomáhá převážně těm, kterým už bylo pomoženo – ze strany státu, který se nehodlá zabývat maličkostmi, a proto nechal volné ruce těm „bezvýznamným“ neziskovkám, které těm nadbytečným nabízejí něco víc, něco lidštějšího. A co je to něco víc? Především trávení volného času v podobě zájmových kroužků, kde mají postižení lidé možnost poznat sobě rovné a sdílet své radosti a trápení. Nikdo se už nezabývá tím, jestli o to ti postižení lidé stojí. Mám na mysli dospělé klienty. Poněvadž jsem byla nucená žít ve dvou světech zároveň, ve světě „normálních pracujících“ lidí a v uměle vybudovaném světě neziskových organizací, mohu s jistotou tvrdit, že není normálním zájmem dospělých lidí sdílet s bezbřehou tolerancí své nejniternější potřeby s ostatními dospělými lidmi. V takovém prostředí není možné poznat sám sebe, identita je setřena, rozpuštěna v blízkých vztazích, kde není prostor pro věcné uvažování. Je nebezpečné uvažovat věcně, neboť je to pokládáno za neslušné. Pravidla společenského chování jsou chápána doslovně. S tímto chováním nelze přežít v běžném životě. Klienti jsou invalidizováni a odkázáni na věčnou pomoc.

Tento systém nemůže fungovat, jeho nedostatky se nyní projevují. Mají drsné dopady na uživatele služeb. Systém se tváří jakoby byl schopen za všech podmínek pomoci těm, kterým je určen. Prvotním cílem systému je však zachování sama sebe. Systém nic nevyrábí, pouze udržuje, nejsou vynucovány výsledky, proto se pokračuje v jednou vyjetých kolejích. Organizace se chová jako soukromá firma, obchoduje s klienty a s jejich příběhy. Těží z toho, že se veřejnost nezajímá o tyto nudné záležitosti, takže není vyrušována. Pokud klient není spokojen, může odejít. Ve většině případů to však znamená skončit na ulici. Klienti jsou nezaměstnavatelní. Veřejnost není dostatečně informována, ani o to nestojí. Nedovedu si představit, že bych kolegům v práci vysvětlovala své problémy. Někdy se setkáte až s odporem. Veřejnost má pocit, že je povinností organizace, aby se postarala o každého klienta, organizace toto stanovisko odmítá. Hází vinu na netolerantní společnost a líný stát, jsou jen poskytovateli služeb. Některé služby jsou placené, je na klientovi, aby si na státu vynutil a vysoudil dostatečný příspěvek na péči. V tomto ohledu nejsou všemocní. Přiznám se, že úplně nechápu, v čem spočívá jejich pomoc. Každá pomoc je vykoupena poskytnutím osobních informací, rozebírán je zdravotní stav, rodinné prostředí, finanční zabezpečení.

Služby si představuji jinak. Rozhodně mi to nesedí s tou spoluúčastí, která je na mě vyžadována. Pokud za něco platím, nemusím vysvětlovat, proč za to platím. Zajímá mě jen služba samotná, proč mě má zajímat, co si o mě myslí pracovník neziskové organizace. Proč mě hodnotí jako osobu, proč ho zajímám jako osoba? Proč ho zajímá můj vztah k ostatním klientům? Co když ostatní klienty nechci poznat? Není to přece mou povinností, nejsem sociální pracovník. Nemocní lidé mohou představovat pro jiného nemocného člověka zátěž. Sdílení příběhů nevyhovuje každému. Co nezisková organizace vlastně od klienta chce?

Nebylo pro mě únosné žít ve dvou odlišných světech. Emočně náročné prostředí neziskových organizací mě drtilo. Jako osoba s Aspergerovým syndromem mám specifické problémy, které jsou pro většinu normálních lidí neviditelné. Neziskové organizace nechtěly tyto mé problémy řešit. Nabízely něco jiného než jsem očekávala. Nechaly mě na pospas realitě, dostihly mě psychosomatické potíže. Bylo nutno se rozhodnout, zvolila jsem tedy věcný svět normálních lidí, který funguje do jisté míry logicky. Je v něm dravost a nemilosrdnost, nevyžaduje se účast na všem, nemusíte se bavit s každým a mít rád všechny. Více si uvědomujete konečnost věcí. Možnosti jsou nekonečné.

Autismus má jednu výhodu. Spočívá ve vnitřním světě, který je nehmotný, takže ho nikdo nemůže ukrást. Autismus je postižení a ne nemoc, proto by neměl být psychologizován. Autisté nežijí pospolu, žijí vedle sebe. Sdílení příběhů je víceméně zbytečné. Nejlépe tito lidé fungují, když se mohou na něco zaměřit. Naplnění proto nalézají v práci, nikoliv ve vztazích.