Dnešní společnost je rozkročená do nebývalé šíře. Máme vědce, kteří zasvětili život jedinému druhu vážky či lišejníku, stovky hudebních žánrů, uměleckých směrů, desítky sportů, a nepřeberné množství studijních oborů – od těch ryze technických až po subtilní humanitní disciplíny. Tento rozmach je fascinující, ale také nesmírně nákladný. Český státní rozpočet dnes tvoří z 78–83 % mandatorní výdaje, tedy položky, které jsou ze zákona povinné. Vláda tak může skutečně rozhodovat jen o 17–22 % výdajů. Zbytek je předem určen závazky, které nelze jednoduše změnit.

Profesor Miroslav Bárta upozorňuje, že jedním z příznaků krizové společnosti je rostoucí komplexita a energetická náročnost její správy. Tainterova teorie komplexity říká, že jak se společnost vyvíjí, stává se stále složitější – a tato složitost vyžaduje stále více energie, financí a administrativy. V určitém bodě už systém spotřebovává tolik zdrojů na vlastní provoz, že nezbývá na další rozvoj. A pokud navíc nemáme levný zdroj energie, který by růst táhl, začíná se společnost propadat do stagnace. My už řadu let udržujeme životní úroveň na dluh, tedy na úkor budoucích generací.

Kolaps společnosti neznamená zánik lidí. Znamená razantní zjednodušení systému – odpadnou nadstavby, zůstanou jen opravdu nezbytné funkce. Najednou jde všechno jednoduše, protože musí. Nabízí se proto otázka: Neměli bychom se pokusit o řízené zjednodušení dřív, než nás k němu donutí okolnosti?

To by znamenalo přestat financovat všechno a začít stanovovat priority. Rozlišit, co je pro chod státu nezbytné, co je užitečné, a co je jen luxusní nadstavba. Kritérium je zřejmé: ekonomická návratnost. Investovat především tam, kde se vložené prostředky vracejí do státního rozpočtu – stavebnictví, strojírenství, energetika, chemie, infrastruktura. Humanitní obory mají svou hodnotu, ale jejich přímý ekonomický přínos je minimální. Těžko si představit, jak sociální antropologie zvyšuje příjmy státu. Podobně kultura: některá divadla jsou vyprodaná a uživí se, jiná existují jen díky dotacím.

Je to stejné jako v domácnosti. Když se dostanu do dluhů, nepojedu na drahou dovolenou a neutratím za nadstandard. Omezím se na nezbytné výdaje, dokud se z toho nevyhrabu. Není to populární, ale čím déle to budeme odkládat, tím bolestivější bude nevyhnutelná změna.

Problémem ale je, že žijeme v populistické nárokové společnosti. Politik, který by otevřeně řekl, že některé obory a aktivity už dál financovat nelze, by dlouho nepřežil. Jediná šance je možná paradoxně populistická: provést hlubší změny, ale část úspor lidem vrátit jako viditelné benefity. Jinak to za nás udělá příroda, ekonomika nebo demografické tlaky – a mnohem razantněji. Pak bude pozdě říkat, co jsme měli udělat.

Ale obávám se, že tohle je čirý idealizmus. Lidé se nikdy nevzdají rozumově čehokoliv, když nejsou tvrdě nuceni. Proto budeme muset padnout až na dno a pak to půjde samo podle nových pravidel.