Nenávidím rasismus a nesnáším demagogii. Píšu to raději hned, aby bylo jasno. Nemám rád Dělnickou stranu. Jsem přesvědčen, že jde o stranu se silnými nacistickými sklony. Dokážu se celkem dobře ztotožnit s vyjádřeními soudu, že jde o stranu xenofobní a populistickou, vyvolávající rasovou nesnášenlivost.

Přesto nesouhlasím s jejím soudním rozpuštěním a považuji tento rozsudek za mnohem závažnější ohrožení demokracie než samu existenci Dělnické strany. „Nenadávej na zrcadlo, máš-li křivou hubu,“ praví známé přísloví. Přesně to se ale u nás v těchto dnech stalo. Dělnická strana byla lakmusovým papírkem občanského mínění, v jejím programu se odrážela nespokojenost občanů nad pořádkem ve státě a nedostatky v řešení vážných problémů. Obyčejný občan má právo vyjadřovat svou nespokojenost způsobem, který považuje za účinný, byť poněkud zkratkovitý. Tuto nespokojenost Dělnická strana podchytila a nabídla jiné řešení, třebaže rovněž zkratkovité. Dala na vědomí: Je tady problém, my ho vyřešíme. Přesně taková je půda pro nacismus či extremismus. Extremismus, jakýkoli extremismus, tedy i ten v podání Dělnické strany, je ovšem vždy především populismem. Nakonec by řešení rovněž nepřinesl.

Jaká řešení však nabízí současná politická elita? Nicneříkající slova. Provádí líbivou politiku plnou krásných slov a slibů a místo odstraňování problémů organizuje za mohutného rozdávání veřejných prostředků sociální pasti. Neschopna léčit příčiny, prohlubuje problémy. Slova, slova, slova.

Dělnickou stranu by nebylo třeba zakazovat, neboť by tu nebyla, kdyby nebyl problém. Dělnická strana se problému uchopila pro své politické cíle a nejjednodušším a nejpopulističtějším způsobem ukázala: zde jsou ty problémy. Ukázala jinam, než to dělá vláda a partiokracie, která ukazuje rovněž špatně, avšak mnohem sofistikovaněji, totiž zastřeněji a s mnoha zvukomalebnými slovy a přesvědčením. Jestliže dlouhodobě prováděná složitá a nákladná opatření nejen nepřinášejí viditelné výsledky, ale situace se zřetelně stále zhoršuje, není divu, že klesá důvěra a národ se přiklání k řešením jednodušším a rychlejším. Zákazem politické strany se v tomto směru nic pozitivně nezmění. Skutečné řešení se jen oddálí. Zmizelo zrcadlo, ve kterém bylo možno konfrontovat skutečnost.

Nehledě na to, že – jak jsme byli okamžitě upozorněni – jde o zákaz bezzubý.

Ohrožení demokracie je však zcela reálné. Stále silněji se místo řešení příčin objevují represivní postupy. Stát má postihovat konkrétní činy, v tom jistě panuje široký konsensus, nemá však trestat za názory, jakkoli scestné. Sami sobě poslanci odhlasovali až ostudně širokou imunitu a nyní ze své nepostižitelné výšiny chtějí – byť zdánlivě demokratickými prostředky – určovat, jaký má mít občan názor? Byl-li zakázán populistický postoj Dělnické strany, jak to, že obdobný populismus parlamentních stran postižen není? V tomto případě není třeba soudního rozhodnutí? V tomto případě platí, že se trestá pouze u voleb? Je snad populismus parlamentních stran méně nebezpečný? Já jsem přesvědčen, že nikoliv, neboť je mnohem zákeřnější, skutečné problémy této země zakrývající a občany přesvědčující, že je vlastně všechno v pořádku a naše multikulturní řešení bezchybná. To by neměl řešit soud?

Neukazuje to spíše na bezradnost? I v běžných rodinách nastupuje represe, když si rodiče s nezdárným potomkem nevědí jiné rady. Bohužel až příliš hrozí monteko-capuletovské výsledky. Naši vládní a političtí představitelé jsou bezradní a zvolili řešení zcela v duchu rodinných domácích vězení. Rodina se rozpadá.

Od 17. února 2010 tu máme o jednu politickou stranu méně.

Ubylo tím problémů? Našlo se řešení? Nanejvýš jsme se dozvěděli, co si smíme myslet a jaké myšlení je žádoucí. Velký Bratr promluvil! A pár politických lídrů si oddechlo, že jim nebudou odebírány kýmsi nechtěným volební hlasy. Nemají zrcadlo, které by jim ukazovalo jejich křivou hubu. Žádný rovný boj myšlenek a programů. Zákaz! Ten má vyřešit vše! Budou teď občané spokojení?

17. února 2010 se u nás zvýšil demokratický deficit.