Významných dnů bychom nalezli ještě více, než dnů v samotném kalendářním roce. Některé dny jsou dokonce významné z několika důvodů. Někdy si připomínáme věci radostné, jindy však musíme mít na paměti i utrpení, které se děje kolem nás. 22. únor patří už více než čtvrtstoletí do té druhé skupiny, protože už od roku 1991 má v kalendáři své místo jako Evropský den obětí.

Nejprve bych rád zmínil něco málo o historii tohoto dne. Jeho vyhlášení předcházel podpis Charty práv obětí z Velké Británie z 22. února 1990. Samotný mezinárodní Evropský den obětí se zařadil mezi významné dny o rok později. Jeho smysl spočívá v úsilí zvýšit povědomí o možné pomoci a podpoře obětí, včetně jejich blízkých.

Kam se mohou oběti obrátit?

Někteří si to možná neuvědomují, ale obětí se může stát každý z nás. K tomu, aby se člověk dostal do neštěstí, stačí být v nesprávný čas na nesprávném místě. Oběti trestných činů poté zažívají trauma, které je může poznamenat na celý život. Posttraumatická stresová porucha a další psychické problémy obětí rozhodně nejsou ničím ojedinělým. Mnohé naznačila také zjištění Evropské agentury pro základní práva, podle nichž oběti nejsou ochotné hlásit své ublížení policii. Vyvstává zde proto otázka, zda existuje odborná pomoc, na niž se mohou oběti kdykoli a bez obav obrátit.

Odpověď zní, že dnes už naštěstí ano. Důležitým krokem bylo v loňském roce v Česku zprovoznění linky pro oběti kriminality a domácího násilí 116 006. Linka 116 006 je evropským harmonizovaným číslem, které využívá stále více evropských zemí. Vedle Česka se jmenovitě jedná ještě o Rakousko, Německo, Dánsko, Irsko, Chorvatsko, Nizozemsko. Provozovatelem bezplatné telefonní linky 116 006 v České republice je nezisková organizace Bílý kruh bezpečí.

Potrestání viníka nestačí

Praxe byla dlouho taková, že v podstatě zůstávalo jen u potrestání zločinců a oběti zůstávaly spíše stranou zájmu. Změna nastala až v druhé polovině minulého století. Ve státech tehdejšího Evropského společenství se však věc začala postupně řešit od 70. a 80. let. Iniciativy se ujaly nejprve nevládní organizace a poté i lidé pracující v odvětví spravedlnosti. V postkomunistických zemích se tak stalo se zpožděním až po roce 1989.

Také na evropské úrovni už byly podniknuty kroky správným směrem. Zmínit bych chtěl zejména rámcové rozhodnutí Rady z roku 2001, která sice vyžadovala zavedení legislativy na ochranu obětí, nicméně se ji však nepodařilo zavést dostatečně účinným způsobem. Za přelomovou lze považovat evropskou směrnici z r. 2012, která zavádí minimální lidská práva obětí, a zajistit tak obětem pomoc podle svých potřeb.

V pomoci obětem se v posledních desetiletích dosáhlo obrovského pokroku, byť je stále potřeba věci zlepšovat. Rád bych byl, aby se nejen Česko, ale i celá Evropa jednou stala místem nebezpečným pro zločince a naopak bezpečným útočištěm pro jejich oběti, které je připraveno jim v případě potřeby maximálně pomoci.