... to raději náhradní rodinu
Až polovina dětí z ústavní péče končí na dráze trestné činnosti. Přibližně 90% všech dětí končí po odchodu z této péče na dávkách a sociálních podporách, drtivá většina z nich doživotně. Přibližně 90% lidí do 25 let z řad bezdomovců v Praze bylo vychováno v ústavní péči. Totální ztráta rodinných návyků a sociálních vazeb, neschopnost pochopit významy pojmů domov a rodina. Taková je realita, to jsou výsledky ústavní péče o děti. Řešením jsou náhradní rodiče, jenže jejich rozmach, jakkoli je žádoucí pro opuštěné děti i pro společnost, chápou ústavy a na ně napojené organizace jako útok na svoji existenci. Proto tento týden začala nechutná mediální kampaň za zpomalení odchodu dětí z ústavní péče do náhradních rodin.
Protagonisté této kampaně se neštítí používat opuštěné děti jako svůj štít. Ve svých vystoupeních, u kterých jim někteří novináři slouží jako užiteční idioti, netušící o problematice téměř nic, vyslovují obavy nad osudy dětí v pěstounské péči a předkládají tzv. odborné pohledy na věc, které mají za cíl postavit nové náhradní rodiče do pozice dalších exponentů sociálního byznysu. Ne náhodou v těchto vystoupeních zásadně chybí v rámci vyváženosti také stanoviska osvědčených náhradních rodičů dosavadních, založených na praxi. O vyváženost v této kampani není zájem. Nejde totiž o nic menšího, než o peníze a obavu z vlastní budoucí existence, na kterou si tak nějak ústavně zvykli.
Co znamená ústavní péče pro děti
Ústavní péče nabízí dětem střechu nad hlavou, jídlo, teplo, a takové materiální zázemí, o kterém se většině dětí v České republice, vyrůstajících ve vlastních biologických rodinách, mnohdy ani nezdá. Mnozí to vnímají jako super základ péče, jenže mezi důsledky patří také vytvoření návyku dětí na výše popisované jako na standard, zatímco v den odchodu z této umělé státní péče jsou vhozeny do reality, jejíž výsledky jsem popsal v prvním odstavci. Fakticky těmto dětem chybí do života to nejpodstatnější, co žádné peníze a sebelepší materiální zázemí nenahradí, a tím jsou rodina a láska. Důsledky absence těchto základních přirozených potřeb dítěte jsou nazývány citovou deprivací a trpí jí všechny děti v ústavní péči. Nedejte na jejich úsměvy z propagačních materiálů, nebo na jiskřící oči při akcích pro tyto děti venku. Je to jen součást jejich vlastní podvědomé obrany.
Co znamená ústavní péče pro stát a ústavy
V té současné kampani se to od zastánců ústavní péče a oponentů žádoucího rozšíření péče v náhradních rodinách nedozvíte, ale jde především o zvyk čerpání z veřejných rozpočtů a obavu o vlastní budoucnost. Ústavní péče pro děti je zdrojem peněz, příležitostí pro zaměstnání, a v neposlední řadě cílem dotací. Na jedno dítě odesílá stát do ústavů v průměru 40 tisíc měsíčně. V období let 2007 až 2013 šly navíc nad pravidelné měsíční platby do dětských domovů, které zřizují kraje, prostřednictvím regionálních operačních programů stovky milionů korun. Nejvíce však ve stejném období investoval stát přímo ze svého rozpočtu. Tam už šlo o miliardy korun, přičemž výjimkou nejsou zařízení, kde investice přesáhla i 100 mil. Kč. Existence ústavní péče poskytuje zaměstnání tisícům lidí, nemluvě o dodavatelích služeb a materiálu. Pokud existuje byznys s opuštěnými dětmi, pak je to ten ústavní, nikoli skrze náhradní rodiče.
Co znamená náhradní rodina pro děti
Náhradní rodina znamená osobní nasazení a sdílení života, byť třeba jen jeho části, a všech jeho pro a proti s lidmi, kteří jsou náhradní mámou a tátou. Znamená ve skutečnosti pro nás, kteří jsme vyrůstali v biologických rodinách, něco docela obyčejného, co jsme mnohdy třeba ani nedokázali docenit, protože jsme to měli každý den. Opuštěným dětem totiž poskytuje prostor pro úplně normální život, byť těžší jak pro dítě, tak náhradní rodiče, neboť jsou si obě strany vědomi faktu, že jsou prostě "náhradními". A ano, každá péče o děti něco stojí, stejně jako každá jiná služba. Když se však znovu podíváte na předchozí odstavec, pak odměny profesionálním náhradním rodičům, kteří jsou navíc pod stálým dohledem, za jejich starost o cizí děti jsou v porovnáním s dosavadními náklady státu nesrovnatelné. Nemluvě o nejdůležitějším faktu, že náhradní rodiče jsou základem pro absenci citové deprivace dítěte v jeho životě, a díky v zásadě přirozeným rodinným vzorům i ziskem šance na normální uplatnění v dospělosti, nesrovnatelné s důsledky ústavní péče.
Samostatnou kapitolou je raná pěstounská péče
Součástí aktuální kampaně za zpomalení využívání pěstounů jsou zcela účelově zkreslené informace o tom, že pěstounů je málo, že by jich bylo potřeba víc, a že jejich vzdělávání a proškolení není na dostatečné úrovni. Vrcholem demagogie jsou pak informace o tom, že pracovní úřady nabízejí pěstounství plošně nezaměstnaným jako východisko z jejich situace, z čehož došla řada lidí k závěru, že být pěstounem se stane jen byznysem a zdrojem pravidelných peněz, a že o děti jim vůbec nejde. Vážení, pěstounů stále přibývá a jejich nárůst je pomalejší právě proto, že jsou podrobováni velmi důsledně výběru, během kterého jsou nejen zjišťovány jejich předpoklady a zázemí, ale pokud vyhoví, čeká je takové školení, jehož obsah nemusel mít nikdy jako rodič nikdo z nás. Drtivá většina pěstounů je navíc z řad lidí, kteří své děti buď už úspěšně vychovali, nebo i v době pěstounství vlastní děti vychovávají. Skutečnost, že jsou uchazeči o práci seznamováni s možnostmi pěstounství na pracovních úřadech, je dána jen tím, že tento stát přenesl na tyto úřady v minulosti některé dřívější povinnosti sociálky, a tudíž tam ty informace, kromě řady jiných, poskytují také. Argumentovat pak tím, že nejvíce žadatelů je z Moravskoslezského kraje, je jen další součástí boje za zachování péče ústavní. Tento kraj je prostě nejlidnatější. Inu, není nad to umět kouzlit s výkladem statistik. (Tématu rané pěstounské péče se budu věnovat zvlášť v některém z dalších článků.)
Ústavní péče o děti je v České republice, stejně jako ještě řada jiných oblastí, ve vleku dogmat minulého režimu. Máme u nás nejvíce dětí v této péči na počet obyvatel v celé Evropě. Proti tomuto trendu bojoval celý život i profesor Matějček, jehož studie na téma negativních důsledků ústavní péče o děti byly minulému režimu tak nepohodlné, že byly otištěny mnohdy až po roce 1989. Ne, ústavní péče není řešením. Ústavní péče ve své podstatě děti, jistě v přeneseném slova smyslu, zabíjí, pokud jde o jejich budoucnost a uplatnění ve společnosti. Smekám před každou náhradní rodinou v jakékoli fázi vývoje či momentálního právního postavení dítěte, neboť výchova a pobyt v náhradní rodině je vždy lepší, a to se všemi riziky, než péče ústavní.
P.S. Obsah tohoto článku je ovlivněn roky mé práce v pozici poradce správní rady Nadace Terezy Maxové, osobní praxí a získanými znalostmi a zkušenostmi z oblasti fungování ústavní péče a jejích důsledků na děti, které jsem měl na stole každý den. Kéž by všechny děti mohly vyrůstat v rodině své, biologické.
Převzato z blogu se souhlasem autora