Nevkus, alespoň do jisté míry, je možné projevit ve všem, i v politice. Trvat na velmi nepravděpodobných řešeních, která se pak ukáží jako skutečně neproveditelná, a stále znovu takový postup opakovat, je nejen velká tvrdohlavost, ale i nedostatek citu pro přiměřenost, tedy nevkus. Být odpovědný jedné třetině voličů za to, jaký bude skutečný obsah demokracie a jaká míra svobody v příštích letech, a přitom se nechat pronásledovat médii za banální mimomanželských vztah navázaný de facto na pracovišti, a proto bez špetky fantazie, je rovněž nevkus. Jde o zjevnou absenci schopnosti pochopit významy a hodnoty. Všední milenecký vztah může symbolizovat i nepřítomnost představivosti při zvládání politických úkolů. Může. Z toho se ještě nestřílí. Ovšem jen do chvíle, kdy milenka je vyzdvižena z průměrného pracovního a politického postavení do pozice místopředsedkyně dolní komory parlamentu. V tu ránu jako bychom byli na dvoře krále Ludvíka XIV. Pak platí věta předsedy Národní rady zdravotně postižených Václava Krásy: „Média zůstávají k mimomanželským eskapádám politiků netečná,“ kterou napsal v článku

Co je v politice chlapské? Milenka ne.

. Text publikoval deník MF Dnes 29.8.2006.

Václav Krása novinářům vytýká jejich iluzi, že „prezentovat soukromý život politiků je věc neveřejná a zaslouží ho držet pod pokličkou“. Podle něj politik má být ostatním vzorem a média mají prověřit, do jaké míry jím skutečně je. Pokud jako autorita selže, je úkolem žurnalistů, aby ho z veřejného života vyhnali.

Komentáře ke Krásovu článku na internetu se dost stavějí na ochranu soukromí politiků a projevují lhostejnost k jejich mimomanželským vztahům. Například pan Zdeněk poznamenal: „Pane Kráso, dovolím si s Vámi nesouhlasit. Od politiků žádám (a asi nejen já), aby vytvořili podmínky pro náš život, podnikání, atd. Do toho ostatního jim nic není a platí to i opačně: pokud Topolánek prosadí snížení daní, kvůli kterému dostal můj hlas, ať má třeba 7 milenek. Mně to a) nevadí a b) mi do toho nic není. Pokud bych Váš přístup k hodnotícím kritériím uplatnil důsledně, týkal by se toho posledního státního zaměstnance a asi i zaměstnanců všech státem vlastněných organizací. Ne, tudy cesta opravdu nevede. A s demokracií to nemá nic společného“.

S panem Zdeňkem by bylo možné asi souhlasit, kdyby politik prosadil, co voličům slíbil. Když ale toho není schopen a média kromě výsledků jeho marného snažení navrch popisují jeho tuctové milostné dobrodružství, které vyústí k obsazení jedné z nejvýznamnějších veřejných funkcí, pak by se novináři měli asi opravdu i vážně zaměřit na soukromí politika. Při zachování patřičné solidnosti a nestrannosti i tam je možné nalézt příčiny politické bezradnosti.

Václav Krása se domnívá, že „to, co u nás považujeme za chlapácké a nadsamčí, považují jinde za nepřijatelné selhání, které není slučitelné s výkonem veřejné funkce“. I to je možné, ale především, když to hlavní, čím se politiky vyznačuje, je chlapáctví a nadsamctví, pak právě tato výlučná schopnost ho karikuje v očích veřejnosti a stává se symbolem jeho politického neúspěchu. Nevidět to je nevkus. Politiků i novinářů.

(Psáno pro Česká média)