Nemá se to, psát v tzv. ich-formě, zvláště pak ne, když člověk cituje sama sebe. Jelikož jsem se dozvěděl, že mnozí (lepší) novináři se tohoto hříchu dopustili také, udělám to. V marné snaze, že i já budu lepší.

Stalo se mi toto: ondyno jsem řadě kamarádů a známých přeposlal článek z Parlamentních listů, v němž vyjadřuje sociolog Petr Hampl své dost pesimistické názory na současnou skutečnost.

Několik příjemců mi vyspílalo: zdalipak vím, kdo vydává Parlamentní listy, atd. I odpověděl jsem slovy, která zazní níže. Ne, že by právě má slova byla tak děsně moudrá, ale – co nezdolný optimista – doufám, že by mohla některého čtenáře zaujmout.

Předem prosím: kdo to nechce číst, opravdu nemusí.

Takže s chutí do toho a půl je hotovo:

Je mi dost jedno, kdo vydává co. Rozhovor s panem Hamplem mi poslal kamarád, který se po dlouhé době života v Austrálii (a chvíli v Americe) přestěhoval zpět do Čech. Sice nechápu, proč to dělal, ale to je jiná opereta.

Zajímá mě pouze, zda má (měl) ten pan Hampl pravdu.

V mnoha ohledech mám pocit, že má.

Jako člověk, který se dívá z dálky, ale který zase něco ví o mocenských a velmocenských vztazích v rámci teorie her, vím pár základních věcí. Třeba: jakkoliv EU vznikla co ekonomický celek (v podstatě oblast volného trhu ve dvou základních surovinách), je z ní dnes pseudopolitický (spíše politikářský) moloch.

Je jedno, že (nebo zda) se řídí zásadami marxismu, navíc v podobě, která ukazuje, že její vůdci zcela zřejmě nikdy nestudovali marxismus v úplném a původním znění. Byla by to totiž věda co politický (politikářský) subjekt pro ně krajně nevhodná. I kdyby prosazovala totéž z jakéhokoliv úhlu.

Když se podíváte (napsal jsem kamarádům, a teď píši i vám) na činnost EU, je to RVHP. Vždyť i to Rusko (a jak tohle říkám nerad) je moudřejší. Přinejmenším proto, že pochopilo, že cesta nevede skrz nějaké centrální plánování. Ano, Putinovo Rusko opravdu není paragonem demokracie, ano, Putinovo Rusko se chová, jako se chovali nacisté: pokud jde o Ukrajinu (včetně Krymu), ta rétorika byla jako vystřižená z Konráda Henleina, ale, a to je možná mnohem důležitější, alespoň hájí svoji civilizaci, ať už si o ní myslíme cokoliv.

Nejasno až zataženo

Tohle je zajímavá teoretická otázka: kde je hranice mezi nacionalismem a vlastenectvím, co podmiňuje co, a naopak. Pokud vím, nezná na ni nikdo žádnou definitivní odpověď.

Zajisté, spousta veřejných (i neveřejných) útoků na EU je založena na částečných nebo úplných desinformacích (slušnější výraz pro lež), spoustu z nich také pronášejí lidé, kteří jsou zaměstnáni v politice, ačkoliv by svými schopnostmi měli zastávat nejvýš úřad obecního ponocného, jenže skutečnost zůstává: EU je postavena na zdiskreditovaném politicko-ekonomickém modelu.

Vrátit se ke svým základům asi nedokáže (ono to ani nepůjde), takže jí zbývá pouze zrušení. A to je opravdu jediné východisko.

Mnozí poukazují na potíže s vyjednáváním brexitu. Inu, v teorii her se nemá používat výrazu kdyby, ale: kdyby Velkou Británii vedla Margaret Thatcherová, nebyla by Velká Británie v EU. A kdyby náhodou byla, a došlo k brexitu, za vlády paní Thatcherové by bylo po vyjednávání o odchodu během jednoho pracovního týdne, s jednáním pouze v pracovní době, i s přestávkami na oběd. Ony tzv. překážky jsou totiž opravdu velice umělé, a dají se vyřešit jedinou větou: odešli jsme. Nikoliv, že odcházíme, odešli jsme, jen se ještě mrkneme, jestli jsme si u vás nezapomněli deštník.

Půjdu trochu dál: ať se to komu líbí nebo ne, světová ekonomika se začíná vyvíjet dle tzv. teorie megatrendů (Patricia Aburdene, John Naisbitt) a ta vychází ze skutečnosti technologických a s nimi spojených myšlenkových (až psychologických) změn.. Vřele doporučuji, je to zajímavá četba. Není to lehké čtení, ale je to zajímavé čtení.

Z několika zásad vyjímám nezbytnost rázného odchodu od centrálního plánování, zásadní změny v sociálním zákonodárství, které umožňují pružnější pohyb pracovní síly, změna pojmu zaměstnání v pojem práce, další změna v sociálním zákonodárství, která umožňuje přenosnost tzv. sociálních výhod (důchod atd.).

Abych shrnul: je mi úplně jedno, kdo vydává Parlamentní listy. Zajímá mě obsah jednoho článku a tvrdím, že i kdyby člověk s tím obsahem nesouhlasil, je to článek hodný pozornosti.

Zhruba tolik jsem odepsal kamarádům, kterým se nelíbilo, že mě zaujal článek, místo aby mě zaujal jeho vydavatel.

Věř a vira tvá tě uzdravi (snad)

A teď bych dodal ještě jeden zážitek.

Kdysi, před mnoha lety, jsem potkal jednoho postaršího pána. Všechno je relativní: bylo mu tenkrát méně, než je dnes mně. Ten pán měl doktorát nějakých věd, tuším, že fysikálních, z jedné z tehdy předních universit, tenkrát ještě ústavů, které se nepletly do politiky.

Byl novicem nějakého řádu, který měl cosi společného s jesuity (prý je takových řádů víc, a ke své ostudě musím říci, že to je také všechno, co o tom vím), a podmínkou jeho dalšího postupu bylo, že se prostuduje k ještě jednomu doktorátu. Chystal se do Moskvy a já mu vštěpoval základy ruštiny.

Ptal jsem se, co bude studovat v Moskvě. Budu bydlet na Leninských horách, řekl, a budu studovat marxismus-leninismus. A když viděl můj nechápavý pohled, vysvětlil mi pravdu, kterou teď sdělím i vám.

Chci-li porazit nepřítele, který mě nenávidí na život i na smrt, řekl ten moudrý člověk, musím ho v první řadě znát. Ne podle barvy a hustoty vlasů. Ne podle barvy očí. Ne podle výšky a váhy. Podle toho, co a jak si myslí, a proč si to myslí, a proč tomu věří právě tak a ne jinak. A to se naučím nejlíp tam, kde se to učí i on.

Po zhruba půlroce intensivní výuky (ten pán se opravdu uměl učit) mi přišel potřást rukou na rozloučenou. Složil přijímací zkoušky, a rovnou někam do studia pro pokročilé.

Od té doby jsem ho neviděl, ani neslyšel. Jen vím, že studoval v Moskvě na té samé fakultě jako zesnulá manželka bývalého komunistického šéfa Michaila Sergejeviče Gorbačova, Raisa Maximovna.

Vsadil bych cokoliv, že miláčka západního levicového a rádoby intelektuálního davu nikdy nenapadlo studovat některou z myšlenkových věd (případně ideologií), jimž věří ti, kteří při pohledu na marxismus-leninismus vidí rudě.

Tím se plynule vracím k Parlamentním listům a panu Petru Hamplovi. Mám dvě možnosti: když si ho vyslechnu (nebo si ho přečtu), mohu s ním souhlasit, nebo s ním souhlasit nemusím. Nebo si ho nepřečtu (ani nevyslechnu), protože číst cokoliv, co vydal někdo, koho nemám rád, je pro mě fuj-fuj-nehrám.

Pak jsem ale blbec já, a ne pan Petr Hampl.